Švejda: Krása střídá nádheru (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

Inscenace v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten "všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes zajímavý.

Petrovi Haškovi nelze upřít režijní vynalézavost, schopnost nabídnout dostatek nejrůznějších nápadů, vtipů a vtípků. Jen by se ale taková práce nesměla pohybovat v příliš obecné rovině, jež postrádá nějaký skutečný výklad předlohy. Nějaké téma. Něco, co by diváka opravdu zasáhlo, chytilo ho svým "drápem". Měla tím tématem být psychická muka matky, žárlící na dívku, která jí odvádí syna? Či postavení "skleníkově čisté" krásy v nečistém světě? Šlo o pouhé náznaky.

Problém - nutno říct - vznikal i z hlediska čistě interpretačního. Spojení činoherního, hudebního a pohybového divadla klade na účinkující značné nároky - a jejich limity pěvecké, hudebně interpretační či i činoherní nešlo přehlédnout (jak například Michaela Váňová jako Psyché zaujme v rovině pohybové, tak budí rozpaky v rovině činoherní - konkrétně ve své mdlé práci s hlasem). I tato věc přispívala k tomu, že Krása střídá nádheru byla zážitkem, který sice nenudil, ale nijak zásadněji neupoutával.

Recenze vyšla v Divadelních novinách 7/2018 (k přečtení zde)