Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 28.6.)

Drak: Faust
Klicperovo divadlo: Černá voda
Národní divadlo Brno: Strach jíst duši

Předpovědi počasí jsou pořád lepší a lepší a večer prší pořád víc a víc. Na tradiční noční vysedávání v Žižkových sadech s charakteristicky zavánějícími stromy v zádech to bohužel moc není. Na sjíždění neméně tradičních festivalových guilty pleasures v podobě klobásy ve stanu před Kliperákem a kebabu z hladového okénka počasí naštěstí vliv nemá. Takže odškrtnuto.

Faust
Hradeckou tradicí jsou též dopolední dětská představení, včerejší Faust se ale z této linie poněkud vymykal. Šapitó bylo plné školní mládeže, ale inscenace je přece jen určena spíš dospělým, zvláště pak těm, kteří si chtějí spolu s celým souborem Draku připomenout jeho šedesátku. Takže se vyjde z tradičního loutkářského Fausta (tu a tam řezaného motivy z Fausta „velkého“), zhruba v půlce se ale vše zlomí, začne se vzpomínat na slavné drakovské osobnosti, Josefa Kroftu a Petra Matáska, a nakonec se představení změní v cosi na způsob oslavy „poctivého“ loutkového divadla, nezludračeného postmodernou a jinými podezřelými, snad až ďábelskými svody.



Což je míněno s jistou nadsázkou, nepředvádí se tu žádný manifest staromilství, Faust je představení veselé, barvité, rozezpívané a při všem vzpomínání i docela (sebe)ironické. Konec konců, loutku Fausta jistě ne náhodou vodí Jiří Vyšohlíd, další zasloužilý člen Draku a dlouholetý Kroftův spolupracovník. Ten by se pozlátkem a hrou na efekt jistě zlákat nenechal, na rozdíl od protagonisty. V závěru se totiž Faust – nikoli už loutka, ale sám herec – objeví coby sebevzhlíživá figura připomínající tak trochu Andy Warhola, tak trochu Davida Bowieho (a bůhví koho ještě), aby byl po vypršení lhůty nemilosrdně odnesen do věčného zatracení.


Černá voda
Když jsem tu předevčírem psal o heinermüllerovském našlehávání neduživé látky do podoby celovečerní inscenace, netušil jsem, že zanedlouho dojde i na neméně řídkou šlehačku schimmelpfennigovskou. Matérie je v Černé vodě spořádaně multikulturní, přičemž se obezřetně vyhýbá všem potenciálně ožehavým nebo nepohodlným motivům: náhodně se sejde skupinka mladých lidí, Němci z dobrých rodin a Turci z gastarbeiterovského prostředí a naleznou v sobě krátkodobé zalíbení: všichni se přitom zdají být krásní, chytří a jiskrní. Jenže sociální determinaci nelze uniknout, takže po dvaceti letech jsou jedni úspěšnými právníky a ministry a ti druzí trčí u pokladny v supermarketu.

Autor s režisérem to všechno našlehají pomocí spousty snového opakování, smyček a poetických variací (pokud jste už někdy na něco od Schimmelpfenniga narazili, víte, o čem mluvím) do unylého devadesátiminutového představení doplněného pár písničkami. Klidně by to celé mohlo být opatřeno visačkou: „Zde se nad nespravedlivým světem můžete dojímat snadno a pohodlně, zcela bezbariérově.“


Strach jíst duši
Úplně jinou kávu nabídl na téma soužití Němců s gastarbeitery tandem Fassbinder – Frič. Jestli chcete vidět opravdu nesnadné a nepohodlné představení plné bariér všeho druhu, vřele doporučuji. Což ovšem není míněno jako jednoznačně nadšená reakce, sám si pořád nejsem tak docela jist ani v úplně základní rovině, totiž jestli se mi to celé spíš líbilo nebo mi to spíš lezlo na nervy (obě polohy Strach obsahuje zcela jistě).



Inscenace se dost dlouho tváří jako vcelku přímočará agitka, ve které si rasistické okolí vybíjí nenávist na postarší Němce, která začala žít s arabským automechanikem. A režie, aby vyznění nebylo tak moc prvoplánové, to celé zabalí do spousty kabaretních fíglů a ironických žertíků. (Mimochodem, nápad stylizovat onoho Maročana jako Vinnetoua není vzdor křiklavosti marný: přinejmenším připomene, že i ve vztahu k „ušlechtilým divochům“ může panovat jistá nevyrovnanost). Zhruba ve dvou třetinách se ale představení vymkne lineárnímu vyprávění a přejde do podstatně obtížněji uchopitelné snové polohy, všichni jsou náhle jaksi podivně milí a vstřícní, spory se sousedy a rodinou se rozplynou, stejně jako eskalující problémy ve více než komplikovaném vztahu ústřední dvojice. Načež přijde finále, sice civilně pojaté, ale svým způsobem stále tak trochu snové . Salem se náhle zhroutí, přivolaný lékař jej označí za „černého vředaře“ a sdělí, že to tak bude mít už napořád: nezemře, ale vřed poroste a vždycky po půl roce praskne. Emmi o něj chce pečovat i dál. Těžko to nebrat jako metaforu, jakkoli nejednoznačnou.

Přiznám se, že Fassbinderovu předlohu neznám, takže se nebudu pouštět do spekulací, co je od autora a co dodal Jan Frič. V každém případě je výsledkem inscenace, která sice možná nenadchne, ale znejistit dokáže naprosto spolehlivě. (na Nadivadle se o této inscenaci už psalo: Švejda, Králík)

festivalový program: Klicperovo divadlo, Drak, Open Air