Švejda: Poutníci do Lhasy (Činoherní klub)

Dramatický debut Matěje Dadáka,  jinak také herce Činoherního klubu, si neklade žádný menší cíl než vyjádřit se ke kruciálním tématům současného světa. Na půdorysu detektivky tarantinovského střihu vypráví o zoufalé, vykloubené (teroristické) snaze reprezentantů "starého dobrého světa" (vyznávajícího "tradiční křesťanské hodnoty"), nějak se vypořádat s těmi, kteří ho přivedli tam, kde dnes je: tj. s (jak je autor označuje) "fousáči" - rozuměj hipstery, rozuměj stoupenci "změkčilé" liberální demokracie.

Ne že by se Dadákova hra nepotýkala s problémy - s vykonstruovaností děje, se zbytnou melodramatickou love story či přílišnou délkou -, dobře odposlouchaný jazyk, vtipně vystavěné dialogy a vůbec celková ambicióznost, z ní ale myslím činí pozornosti hodnou záležitost. Závěrečný obraz hry - "hrdinové", dlící v uzavřeném kontejneru, ve kterém na zaoceánské lodi míří do Šanghaje (rozuměj na Východ, kam se zraky různých dnešních "konzervativců" kdo ví proč tak rádi stáčejí), s rezignujícím šéfem, připodobněným k von Aschenbachovi ze Smrti v Benátkách - jen tak nevymizí z paměti.
Režie Martina Čičváka v inscenaci jako by však ani nebyla přítomná. Spoléhá (snad s výjimkou meziher, dutě efektním hudebním podkresem zesilujících dramatičnost děje) na herce, kteří ale pouze mechanicky odříkávají text -  někteří zručněji (Jiří Štrébl, Matěj Dadák, Jan Holík, Honza Hájek), někteří toporně (Anna Kameníková), někteří v klišé vlastního hereckého typu (Ivana Uhlířová), někteří mimo rámec svých dispozic (Alexandr Minajev); bez energie, bez vzájemné souhry, bez úsilí text nějak kreativně rozehrát. Takto - místo aby se je snažili zamaskovat - jen prozrazují slabiny hry.
Poutníci do Lhasy jsou - po herecké benefici QED a předvídatelném modelovém Černém medu -  dramaturgickým vrcholem sezóny Činoherního klubu. Čičvákova (ne)režie jim však prokazuje medvědí službu.
Recenze vyšla 12. 7 v Lidových novinách (k přečtení zde)