Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (čtvrtek 13.9.)

Čtvrtek mezi šelmou a člověkem

Bílý tesák

Tajný život Friedmanových

V inscenaci Bílý tesák divadla DRAK je nejdůležitější loutkou kamera, která tvůrcům okolo režiséra Jakuba Vašíčka umožňuje důkladně rozehrát osud bytosti, na níž se, jak to formuloval Jack London, až příliš důsledně podepsala situace. Diváci po dlouhou část představení vnímají hlavní postavu jen skrze živě snímané detailní záběry na scénografické ztvárnění drsného prostředí, do nějž se pes narodil (to se sestává ze surových přírodních materiálů jako je pravý sníh a hlína). Diváci mohou díky sugestivní "štěněcí" animaci instinktivně vnímat přítomnost zvědavé, ustrašené, zraňované, a nakonec i zuřící bytosti. Teprve postupně se pozornost přenáší i na herce Milana Hejna, který Bílého tesáka ztělesňuje ve chvílích, kdy má nejblíže k člověku. Dílo toho ale nabízí víc než jen podrobný psychologický oblouk. Například také humornou hru s protikladem esteticky působivých přírodních materiálů a realistické kašírky lidského světa. Nebo i dobře čitelné, ale nenásilné paralely mezi smečkou psů, kteří Bílého tesáka drsně odmítli vzít mezi sebe, a chováním lidských „smeček“ stmelených xenofobií. Výklad navíc není moralizující, protože je ponecháno zcela otevřené existenciální dilema, jestli je lépe žít nepřizpůsobivě divoce nebo se opřít o alespoň částečně kultivující pravidla společnosti.

foto z oficiálních stránek divadla DRAK

Tím, že režisér Marcin Wierzchowsky v díle Tajný život Friedmanových propojil žánry imerzivního a dokumentárního divadla, proti sobě postavil dva protikladné životní přístupy. Imerzivní divadlo bývá vstřícné k racionální neuchopitelnosti situací, které divákům v jejich komplexitě obvykle unikají, ať se snaží „sbírat“ dějová fakta sebedůsledněji. Nakonec často nezbývá než si na extrémně neobjektivní úhel pohledu zvyknout, vyrovnat se s ním a v ideálním případě si ho i užít. Jako forma terapie proti úzkostem informačně přehlcené doby bývá čistý imerzivní žánr účinný, ale je otázka, jestli k němu dokáže být i kritický. Dokumentární divadlo naopak pohodlnému přijetí všudypřítomné nepřehlednosti čelí důrazem na věcnost a konkrétní fakta a (což je nejdůležitější) vyzdvižením silného propojení mezi životní a jevištní realitou. Na snaze dobrat se v dokumentárním divadle alespoň provizorní objektivity bytostně záleží, neboť se jedná o události, které se doopravdy přihodily, či dokonce o osudy přítomných expertů všedního dne.

foto Łukasz Krajewski

Inscenace Teatru Ludoveho Krakov rekonstruuje reálnou kauzu kolem pedofila Arnolda Friedmana ze všemožných perspektiv, a to natolik důkladným a vyčerpávajícím způsobem, že nabývá formy imerzivního divadla (diváci jsou dvě a půl hodiny voděni po různých realisticky zařízených prostorách s diametrálně odlišnou atmosférou), přitom si však ponechává přístup k realitě, který odpovídá žánru dokumentárního divadla. Objektivitu sice nenabídne ani provizorní, nicméně to nepodává jako danost, s níž se nelze než smířit. Naopak diváky nechává prožít aktivizující úzkost z neustále se střídajících prožitků sympatie a antipatie k postavám. V obývacím pokoji Friedmanových je snadné usilovně doufat, že Friedman udržel své pedofilní sklony na uzdě a nikomu závažně neublížil, nebo prožívat iracionální děs z dokonale utajeného zrůdného spřažení zneužívajícího otce, zdeformované osobnosti jeho syna a ostatních pedofilů. V rozhlehlé soudní místnosti je zas jednoduché doufat, že vše rozřeší vyvážený a nečernobílý pohled na psychiku člověka, který musel čelit téměř neovladatelným touhám, ale nakonec jim alespoň částečně odolal. Na jedné straně je divákům sugerováno paranoidní vnímání skutečnosti, na straně druhé jsou vybízeni k extrémně složitému, leč přísně racionálnímu přemýšlení. Konfrontují se s obrazy osobně angažovaných vyšetřovatelů, již kvůli případu roky nespali, i s děsivými policejními rutinéry postupujícími podle univerzálních šablon, a přitom se často jedná o ty samé postavy nahlížené v různých situacích.

Tvůrcům se podařilo plasticky zobrazit mocný archetyp, který intenzivně žije v kolektivních představách, ať už se týkají soukromé nebo politické oblasti. Má podobu člověka, který je střídavě hrdinou, jenž prokázal nadlidské sebeovládání a přání být silnou osobností proměnil ve skutek, a střídavě je pouze řadovým členem sítě egomaniackých zrůd, jimž se podařilo dokonale ovládnout svůj veřejný obraz. Jelikož ani jedna verze nepůsobí při pohledu s „chladnou hlavou“ pravděpodobně, vzniká v lidských myslích, stejně jako v myslích návštěvníků Tajného života Friedmanových, nebezpečně tvárná úzkostná nejistota. Její zachycení a ohraničení považuji za mnohem závažnější zásluhu než zobrazení komplikované mediální reality, jímž inscenace také překypuje, neboť k té se nejen v divadle beztak často poukazuje.