Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (pátek 14.9.)

Pátek ve znamení intimity

Nachlass

Lidé, místa a věci

Miss Amerika

Vyjádřit se jakkoliv konkrétně o instalaci Nachlass - hry bez osob od Rimini Protokoll bohužel znamená závažně spoilovat (takže se to pokusím nedělat). Malá skupina diváků se vždy po jasně vymezený čas zastaví v jedné z osmi místností, kterou pomohl vybavit jeden z expertů všedního dne svými osobními věcmi, oblíbenými motivy nebo materiály, a to tak, aby to vyjadřovalo vztah k jeho vlastní smrti, jež by mohla přijít už brzy. Diváci pak v tomto prostoru na chvíli pobydou a poslouchají nahraný monolog, kde experti mluví o svém očekávání smrti. Věřím, že co divák, to jiná skrumáž úvah plynoucí z několikaminutového rozjímání. Já jsem zpětně přemýšlela například nad tím, že každý z expertů spojoval strach z vlastního skonu s jinými doprovodnými emocemi, což rozkládalo momenty negativních existenciálních myšlenek po jeho životě pokaždé jiným způsobem, leč ve výsledku se srovnatelnou intenziotu. Kdo například vnímal smrt jako racionální rozhodnutí, v jehož rámci by si měl každý zvolit ten správný čas a způsob vlastního odchodu, o tom se ukázalo, že se přemýšlením o smrti zaobíral po celý život extrémně často, byť ve velmi věcných kontextech. Kdo si vybral tak riskantního koníčka, že mu neustále hrozilo, že se zabije, si naopak osvojil strategie, jak zabránit, aby mu myšlenky na nebezpečí odčerpávaly ještě i energii z chvil jeho každodenního života. Osobně mám tendenci se bránit uměleckým dílům s nálepkou „dobré k zamyšlení“, musím ale uznat, že ve mně toto dílo spustilo celý proud úvah o smrti. Nedokážu sice s jistotou říct, jestli se významně lišily od těch, které vyvolává spontánní snaha pozorovat lidi a odhadovat jejich životní postoje, ale v každém případě je vždy lepší mít o jeden inspirační zdroj více ....

foto Jirka Jansch

V případě inscenace z nitranského Divadla Andreja Bagara Lidé, místa a věci mám netradičně sklon myslet dřív na dramaturgyni, tedy na Marii Špalovou, než na režiséra Mariána Amslera. Dílo se totiž velmi podobá titulům, které mívá na repertoáru divadlo Letí. Je velice přehledné, a tím pádem přístupné širokému spektru publika, má tendenci hovořit o velmi konkrétním společenském problému (tentokrát jde o drogovou závislost), a cílevědomě vyzdvihuje jedinou zvýrazněnou tematickou linku. Tou je v tomto případě přerod hlavní postavy Emmy patologicky závislé mj. na prožitcích vzrušující intenzity do osoby schopné otevřít se i náročnějším a zdlouhavějším procesům osobního vývoje. Na inscenaci je pozoruhodné, že je tento proces zároveň studií způsobů, jak může herec přistupovat k postavě, a hodnot, které to s sebou nese. Právě díky této lince je inscenace chytlavá a představení neztrácí napětí. Barbora Andrešičová začíná klasickým psychologickým „prožíváním“, když jako Emma vystupuje v roli Niny z Racka, pokračuje přepjatou stylizací postavy s nekonzistentním nitrem, pak například v rámci scén z terapeutické skupiny začleňuje odstup od postavy, humor i smysl pro situační věcnost. Nakonec se jak postavě Emmy, tak herečce daří na jevišti "být" při snaze o absolutní bezvýraznost, o pouhé reagování na chování ostatních postav (tedy rodičů, kteří Emmu přijímají po návratu z léčebny).

foto z anotace představeních na stránkách MDF Plzeň

Novou inscenaci Miss Amerika, kterou Miřenka Čechová vytvořila ve spolupráci s hudebníkem a grafikem Martinem Tvrdým, je těžké vnímat mimo kontext nespočetných informací, které jsou o tanečnici všeobecně známé, a také bez vzpomínek na její předchozí tvorbu. Alespoň já jsem během představení často myslela na starší dílo S/He Is Nancy Joe, které mělo také charakter dokumentárního monodramatu a zakládalo se na osobní zkušenosti s pocity někoho, kdo trpí tím, že plně nezapadá do přísně narýsovaných pravidel světa, kde žije. S/He Is Nancy Joe se sice zaměřovalo na otázku transsexuality, ale autorka se tématu emocionálně přiblížila skrze evokace svého pobytu v drsném prostředí taneční konzervatoře, když byla ještě velmi mladá. Miss Amerika čerpá z jejích zážitků, které získala během života v New Yorku, jehož pravidla na ni, podle způsobu, jak o nich hovoří v inscenaci, zapůsobila podobně nekompromisně svazujícím dojmem. Obě díla spojuje i to, že se inspirují street artem a že se odehrávají na pozadí komiksové projekce, která jednak umožňuje rychlé střídání nálad a příběhových střípků a jednak zbavuje tvůrce nutnosti hledat pro zmíněné roviny čistě herecké nebo situační vyjádření. V Miss Amerika může být díky tomu většina hereččiny energie vložena do tance a rapování, tedy do vyprávění o tom, jak to ve slavném velkoměstě chodí.

foto Vojtěch Brtnický

Do protikladu hovorů o deformujícím tlaku prostředí na lidskou psychiku je postavena energičnost tanečních pohybů a schopnost Miřenky Čechové působit suverénně hravě, proměnlivě, trochu drsně, ale vždy i velmi zranitelně. V inscenaci do sebe vše tematicky zapadá. Fakt, že zde není jediná jinak než letmo rozehraná situace, lze snadno číst jako výraz myšlenkového toku člověka přežívajícího ve společnosti, kde není možné přestat klouzat po povrchu situací. Jako záměr působí dokonce i to, že se tu vyskytují jen samé již známé a stereotypizované představy o New Yorku jako o městu, kde každý žije sám na sebe. Dobře to ladí s tématem cizince, který se nikdy nedostane slavnému velkoměstu pod kůži, i s tím, že se inscenace opírá o brakový komiksový žánr. Atmosféra toho, jak na Miřenku Čechovou zapůsobil New York, tu dokonale prostupuje vším, a také je hlavní hodnotou této "rapové opery", nebo asi spíš koncertu.