Etlíková: Mezinárodní festival Divadlo 2018 (sobota 15.9. a neděle 16.9.)

Sobota, neděle s konvencemi a přetvářkou

Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Linie krásy

Zdání života

Opera Pravidla slušného chování v moderní společnosti se věnuje vyšinutosti, která se skrývá za snahou svázat život pevnými pravidly. O něco explicitněji je tu vyjádřené téma prostupující celou tvorbou režiséra Jiřího Adámka. V této inscenaci se hovoří nad jeho obvyklé poměry souvisle a konkrétně: čtyři postavy hodinu a půl ve zpěvních variacích vyjmenovávají nespočet „dobrých“ společenských doporučení, a to s působivě klidnými výrazy a nádechem nadějeplného nebo strojeně sebevědomého výrazu. Pro režiséra charakteristicky tu dochází i ke střetávání vzdálených kontextů, které se ovšem netradičně neodehrává v první řadě na akustické rovině, ani v podobě náhodných setkání slov. Vedle čtveřice zpívajících postav pobývá bytost z jiného světa ztělesněná Petrem Vančurou z Boca Loca Lab, který se tu objevuje třeba jako nevěsta v depresi nebo kovboj, který se může na rozdíl od zpívajících postav cpát lunchmeatem. Mimo ilustrace citové nespoutanosti vnáší tato linka do inscenace již dávno konvencionalizované vizuální motivy, nápadně podobné těm z marthalerovské inscenační tradice. Není to poprvé, kdy mám u tvorby tohoto režiséra pocit, že se dílo rozlamuje na dvě nezávislé části: osobitou akustickou, s níž souvisí i vedení herců a rozehrávání situací, a tu obrazivou, která jako by nebyla jeho. Pravidla slušného chování to stahuje do roviny „dobře udělané“ hříčky, i když se zavřenýma očima v ní lze tušit i probublávání pečlivě ututlávaného děsu z chaosu.

foto Marek Olbrzymek

Bohužel jsem nečetla román Linie krásy Allana Hollinghursta, podle něhož vznikla v divadle J. K. Tyla stejnojmenná inscenace, a tak jsem se pokoušela zorientovat čistě podle indicií poskytnutých dílem samotným. Vodítkem mi byly především dialogy, které odhalovaly, že před sebou členové rodiny Feddenových a členové gay komunity dokážou vzájemně nesnesitelně dlouho skrývat své skutečné problémy, záměry a touhy. Působí to, že jim je všem vzorem Margaret Thatcherová, která neúnavně posedává ve své pracovně ve středu a zároveň v nejvyšším patře scény. Připomíná boha, který na všechny působí svým šarmem a je nejspíš pro ostatní vzorem díky své schopnosti být upřímná a říkat nepopulární věci. Paradoxem je, že nejoblíbenějším místem se za vlády "železné lady" stávají záchodky, kde se může hlavní hrdina Nick Guest tajně pomilovat i se dvěma muži najednou, brát drogy a získat konexe, zatímco konzervativec Fedden se zde napojí „spermatem monetarismu“, které mu Thatcherová podá v plechovce od Coca Coly. Tvůrci se zřejmě snaží, aby bylo divákům v závěru inscenace co nejjasnější, že má epidemie AIDS, která přichází v závěru, leccos společného s problémy, které přivedly ke konci kariéry tuto liberalistickou političku.

Vlastně se jedná o pozoruhodné téma: touha mít odvahu a být sám sebou prostupující všemi vrstvami společnosti, která nikdy nepřestala lpět na své upjaté vnější tvářnosti. Je škoda, že se jedná o mrtvou „dramaturgickou“ inscenaci, která nenabízí jedinou situaci, jež by žila svobodným divadelním životem. Herci mohou role stavět sebe pečlivěji a dramaturgové téma promýšlet sebe poctivěji, ale není to ve výsledku nic platné, když jsou situace v této inscenaci vystavěné tak, že se publikum vše podstatné dozví ze způsobu, jak jsou postavy rozmístěné po jevišti, a z toho, co říkají.

foto Alexandr Hudeček

Závěrečná inscenace oficiální části festivalu měla podobně svérázný charakter z pomezí střední a východní Evropy jako ta zahajovací, působila ale mnohem efektněji a nabubřeleji. Maďarský režisér Kornél Mundruczó položil ve Zdání života takový akcent na vizualitu, že to překonávalo leckteré meze, minimálně meze činoherního divadla dramatických situací.

Dění uvozuje rozhovor likvidátora dluhů s romskou ženou, jejíž tvář snímá kamera a diváci ji mohou v obřím měřítku pozorovat na plátně, které po prvních asi dvacet minut zakrývá celé jeviště. Je jistá šance, že se tvář "neplatičky" během této scény promění v očích publika v obličej matky, která přišla o muže a o syna a už od dětství se nachází v mizerné existenční situaci. Ve chvíli, kdy zmizí projekční plátno a odhalí se scéna zobrazující její sociální byt a počínající infarkt, měly by už být poroztáté ledy mezi ní a rasisticky smýšlející částí publika. Minimálně likvidátor dluhů se na chvíli vcítí do její situace, když chce přivolat záchranku a musí se potýkat s ponižujícím jednáním zaměstnanců na ústředně záchranné linky. Když žena zmizí umřít do nemocnice, dochází na největší vizuální efekt této inscenace: asi desetiminutové otáčení „kostky“ sociálního bytu o 360°. Věci postupně vypadávají z míst jim určených, šňůra od telefonního sluchátka visí přízračně šikmo k zemi … Kdyby za tím vším nebyla cítit tak urputná snaha uhranout publikum, skoro bych řekla, že šlo o efekt jako z filmů od Tarkovského.

foto Rév Marcell

Pak, aniž by zanikl důraz na atmosféru, se v sutinách odvine druhý příběh, tentokrát nanejvýš modelový. Do vybydleného bytu se nastěhuje žena se synem, která utíká od násilnického přítele, jenž je shodou okolností ztraceným synem Romky z první části. Na svou přítelkyni ale hraje, že není Rom, protože se za to celý život styděl. Když však během schůzek poslouchá její rasistické narážky na téma "špinavých cikánů", pokaždé ji v reakci na to zmlátí (a ona stále nemůže pochopit, proč ji bije). Nakonec se smysl tohoto díla koncentruje do jediné teze: ten nejpodstatnější problém tkví v tom, že většinová společnost v Romech vzbuzuje patologický stud za svou identitu.

Mundruczó se svým publikem nediskutuje, s ničím se nepáře, jen koná: vyhmátne na problému to, od čeho se podle něj odvíjí spousta průvodních patologických jevů, a to se pokouší s pomocí vizuálních efektů co nejúspěšněji prodat. Necítím se být cílovým divákem tohoto režiséra, jeho přístup k divadlu vnímám jako příliš průhledně manipulativní, současně ale souhlasím s oním bodem, který se mi tolik pokoušel "vpravit" do mysli, a držím mu palce, aby si našel mnoho lepších obětí pro své působení.