Etlíková: 99 slov pro prázdnotu + Spravedlnost (Palm Off Fest 2018)

K pravdě skrz zatraceně silnou krustu

- mé best of Palm Off

Ze zahraničního programu letošního třetího festivalového ročníku se v myšlenkách vracím především ke dvěma titulům: k 99 slovům pro prázdnotu (uváděným v malém estonském divadle Kanuti Gildi SAAL) a ke Spravedlnosti varšavského Teatr Powszechny. Vedle toho, že každé z děl po svém odpovídalo na otázku, proč je tak obtížné přimět společnost, aby se zaobírala nepříjemnými pravdami, obě díla také originálně naplnila žánr dokumentárního divadla. Tedy pokud za jeho definici postačí, že zde mimořádně mnoho záleží na tom, jestli dílo podává věcně pravdivé informace.

Při sledování 99 slov pro prázdnotu mohli diváci strávit celou dobu přemýšlením nad tím, že zde leccos „nehraje“. Příznačný byl už neviditelný příchod postav na scénu po potemnělém jevišti: člověk by předpokládal, že se plíží po tmě, aby po osvětlení scény překvapily svou nečekanou přítomností. Každý jejich krok byl ale velmi hlučný, protože měly na sobě brnění. Dvojčata Maike Lond Malmborg a Iggy Lond Malborg se ve své plně autorské inscenaci neustále snaží s pomocí různých manipulací potlačit v publiku kritičnost k sebeprezentaci postav (alter-eg herců). Současně ovšem tvůrci vystavují jakoby mimoděk plně na odiv, že divadelním dvojčatům není radno věřit. Oblíbí-li si diváci přespříliš nějakou jejich lež, rozhodně nemohou později tvrdit, že dopředu nevěděli, jaký ona informace vykazovala stupeň pravděpodobnosti.

foto z Facebooku festivalu

Tvůrcům to prochází především díky tomu, že postavy hned od začátku suverénně překračují hranici intimního kontaktu: nad hledištěm doslova žhnou světla a postavy s diváky stále jednají důvěrně, jako by to byli jejich dlouholetí přátelé. Přitom se k nim hned na začátku zachovaly jako k zajatcům: s výrazem nejistých neviňátek jim například oznámily, že po celé trvání představení nebude nikdo smět opustit sál, a později reagovaly zvýšenou pozorností na jakýkoliv výrazný pohyb mezi diváky. Bylo velice zábavné poslouchat jejich nanejvýš pochybné vyprávění o tom, jak touží „zlepšit svět“ a jak to dokázala kupříkladu jejich matka, zakladatelka fair trade kávového a kavárenského řetězce (lze si ji prohlédnout na „staré rodinné“ fotografii, jejíž rám je ještě zabalený v plastové folii, jak ho nejspíš i s ilustračním obrázkem tvůrci pořídili v papírnictví).

Leitmotiv inscenace, sebedojímavé vzlyknutí nad krásou a bohulibostí všeho, co postavy dělají, jsem nedokázala než považovat za neodolatelně roztomilé. Bylo snadné se pod vlivem této podívané dělat sama před sebou dobrovolně hloupější, přistoupit na hru, nechat se rozněžňovat a vzdát se jakékoliv snahy nabourat identitu postav (například chladnými reakcemi na každý impulz z jeviště, jak to dokázal ostentativně činit můj soused v hledišti, divadelní kritik a bývalý psychoterapeut Jan Grulich). Bylo to jedno z těch představení, jehož dopad ucítí zmanipulovaní diváci až zpětně ve formě jistého traumatu z toho, že se tak dlouho chovali podle pravidla, že čím více bije do očí nepřirozenost situace se sentimentální atmosférou, tím méně to vzbuzuje u zúčastněných touhy a ochoty ji racionálně analyzovat, natož zrušit.

Spravedlnost režiséra Michała Zadary se vyjadřuje k závažnému problému, jímž je co do právní zodpovědnosti promlčená a co do podílu jednotlivců perfektně ututlaná, iniciace hromadné nedobrovolné emigrace 13 000 Poláků židovského původu mezi lety 1968-71. Tato událost nejenže nikdy neprošla důkladnou a odsuzující veřejnou diskusí, ale dokonce se zdá, že současní polští politici antisemitismus stále schvalují. Letos například polský senát schválil zákon, podle něhož je trestné spojovat Polsko s koncentračními tábory druhé světové války a klást tak této zemi jakkoliv za vinu holokaust.

V prvních scénách může zaskočit snaha tvůrců působit seriózně, jako kdyby šlo o konferenci nebo o diskusní fórum, a ne o divadlo. Na jevišti jsou dokonce připravené kelímky na kávu a termoska, které při tomto typu akcí obvykle nechybí. Nebyla jsem si zprvu jistá, jestli to mám brát vážně, nebo spíš jako jistou ironii či strojenost. Nad scénou visí nápis: „Vše v této inscenaci je pravda.“ a také je na úvod oznámeno, že herci přečtou všechny repliky z titulkovačů nebo powerpointových slajdů, protože berou pronesená tvrzení po právní stránce závazně (což se později ukáže jako prokazatelná nadsázka).

foto z Facebooku festivalu

Nato aktéři analyzují dobové štvavé články, vysvětlují, které všechny skupiny obyvatelstva se na šikaně podílely, nebo nechávají pamětníky-oběti z videozáznamů vyprávět o příčinách jejich odjezdu z Polska. Postupně se tvůrci otevřeně vzdávají snahy předstírat, že nejde o divadlo. Ukazuje se totiž, že nemají v ruce žádný dostatečný důkaz proti kterémukoliv z dosud žijících agresorů. Současnosti se ve svéprávném psychickém stavu nedožil ani nikdo z bývalých mocných, koho by mělo smysl veřejně zpovídat. Bez závažného a objektivního pevného bodu ovšem nelze podnítit veřejnou diskusi. Jedině s hořkostí se dalo při sledování těchto úvah vzpomínat na úvodní trochu nabubřelé zdůrazňování závažnosti inscenace: bylo by bývalo skvělé, kdyby se kauza nemusela projednávat v divadle, ale v seriózněji vnímaném médiu.

Postupně nabývají na důležitosti divadelně stylizovanější výjevy, i když je jich pomálu. V krátké činoherní scéně pronáší žena svou precizně zformulovanou obžalobu jednomu z přeživších velkých zvířat přímo do očí, jako odpovědi se jí ale dostane jen nechápavého stařeckého nedoslýchavého heknutí. Bezmoc se v tomto a v několika dalších krátkých momentech projevuje v koncentrované, intenzivní formě.

Chvíli se zdálo, že k zakončení tvůrci poněkud bezradně zvolili citace z dramatu o Oidipovi a velmi obecně tak zdůraznili, jak je důležité rozpoznat a vynést na světlo každou zkaženost ze společenské minulosti. Brzy se však ukázalo, že závěr inscenace vůbec není bezradný, ba dokonce ani bezzubě povšechný. Paralelu tu nalezne motiv Oidipa, který našel dost odhodlání k tomu, aby si po odhalení svého nevědomky spáchaného zločinu vypíchl oči. Po oidipovských scénách aktéři zmíní, že přece jen existuje jedna politička, která se přiznala ke své účasti na polských "březnových" a následných událostech, a to I. Sledzińská, členka současné politické opozice, již by tvůrci jinak raději podpořili, než pranýřovali. Dílo tak končí jasnou výzvou: je nutné se odrazit od jejího případu, tedy usvědčit viníka ze svých řad, protože jinak nikdy nezapočne očistný proces.

Spravedlnost s 99 slovy pro prázdnotu spojuje především upozornění na to, že má na současném vývoji společnosti velký podíl neochota podnikat náročné kroky ohrožující představu společenských skupin o vlastní identitě. A to bez ohledu na to, jak moc je která z nich schopna lež a falešnost identifikovat. Samotná konfrontace s krizovou situací si podle všeho žádá ještě jiné schopnosti, než jsou populární analýza a empatie.