Mikulka: Modrovous, naděje žen (Studio Hrdinů)

Modrovous, aneb Psycho 

Dlouho se skoro nechtělo věřit, že pod touhle uměřenou a text respektující inscenací je podepsané duo Horák-Pěchouček. Tedy dvojice, která si libuje v divadle podivném, hodně výtvarném a co do nakládání s (případným) textem hodně svobodném. Ale smysl to dává: hra Dey Loher je dost nesrozumitelná a podivná sama o sobě, takže si inscenátoři místo obvyklého rozbíjení smyslu mohli užít nezvyklého dobrodružství v podobě relativně srozumitelné interpretace.



Titulní Jindřich Modrovous je zpočátku jen úplně šedivý chlapeček a teprve každé další setkání s ženami, které si do něj projektují své představy a touhy, jej přetváří do podoby démonického muže. Což inscenátoři názorně předvádějí především vizuálně, konkrétně převlékáním do historizující černi. Samotný Cyril Dobrý se zas tam moc výrazně neproměňuje Asi záměrně, ale spíš bohužel, troufám si tvrdit.



Celé to má, zcela ve shodě s předlohou, podobu série setkání, končících vždy tím, že zamilovaná žena zemře (v řadě rolí se střídaly pouze dvě herečky, Agáty Kryštůfková a Sára Jan Märcová). Osobně mi povedenější připadaly groteskně stylizované duety ve druhé polovině, lyričtější první půlka působila sice solidně, ale vlastně trochu mdle. Stejně jako závěrečná část představení, která je nicméně  zcela zásadní z hlediska celkového vyznění: do popředí totiž vystoupí postava slepé dívky (tu hraje Eva Hacurová), která až dosud plnila spíš roli jakési komentátorky. Ani tady inscenátoři neopouštějí literu předlohy, důrazně však dávají najevo, že to celé bylo vlastně obráceně, že právě obyčejně, až měšťácky vyhlížející slepá dívka, která se kdysi do Jindřicha zamilovala, v sobě ukrývala všechny ty ženy, že si démonického Jindřicha sama „stvořila“, aby se nemusela stydět za svou lásku, a z téhož důvodu jej také nakonec sama „musí“ zavraždit.



Nejsme přitom samozřejmě na půdě realistického vyprávění, celé je to zahaleno mlhavě symbolickým oparem, což v inscenaci docela názorně připomenou hustá oblaka kouře, valících se na jeviště při závěrečné písničce. Nápadně to připomínalo patetický závěr nedávno premiérovaných Dopisů Olze v Dlouhé, tady to ale bylo, doufám, vzdor vnějškové smrtelné vážnosti míněno alespoň zčásti ironicky. Nasvědčuje tomu i píseň Psycho, kterou Hacurová zazpívala jak do efektně prosvěcovaného dýmu, tak do hodně instantně znějícího hudebního doprovodu: zjevnou inspirací totiž byla sladce jedovatá cover verze mordýřského country songu v podání kovaného cynika Elvise Costella.

Více informací zde
O inscenaci jsem mluvil 11. 12 v Mozaice ČRO Vltava (k poslechu zde mezi 21:43 a 28:57)
foto Studio Hrdinů