Režisér Milo Rau zvolil metodu „nepřímé úměry“. Vybral prostředky, které působí co nejméně okázale a vtíravě. Jde jednak cestou otevřeného, „autentického“ divadla, buduje tvar, který vychází z principu dokumentárního divadla. Divadla, které si „na nic nehraje“ a v každé chvíli přiznává, že je divadlem. A jednak volí model „děti hrají divadlo“: protagonisty inscenace jsou děti ve věku třinácti čtrnácti let, které pod vedením režiséra, představovaného dospělým mužem, případ Dutroux rekonstruují. Uvedený postup, byť je pečlivě připravený a narežírovaný, působí velice přirozeně a nenuceně – a o to pak má sdělované větší účinek a dopad. Jde o velice dobře promyšlený, až řekl bych vykalkulovaný koncept.
Jinou věcí je, co o případu Dutroux v inscenaci zazní. Five Easy Pieces se, zdá se mi, pohybují v až příliš očekávatelných vodách. Nesestavují totiž víc než obligátní portrét deprivovaného jedince, k němuž nádavkem přihazují „populární“ kritiku koloniálního kapitalismu: Dutroux jako dítě nebyl kojen, rodiče se rozvedli, navíc vyrůstal v Kongu, belgické kolonii s rasistickým přístupem vládnoucí bělošské menšiny vůči černošské většině, který praktikoval i Dutrouxův otec – jaký tedy div, že i syn tento model chování převzal a páchal to, co páchal. Samotné finále, monolog dívky, který se odvine od zjištění, že Dutroux plánoval vybudovat podzemní město pro děti, a od poučení, že „historie nás najde tam, kde jsme doma“, se pak až příliš nachyluje ke kýči. Dívka vypráví podobenství o loutkách, které byly celý život voděny, a teprve po „smrti“, když byly vyhozené na smetiště, poznaly a viděly to, co je nejcennější – svobodu a nebe. Co to tedy bylo za člověka, tenhle Marc Dutroux, když toto chtěl dětem odepřít, že.
Recenze vyšla v Divadelních novinách 21/2018 (k přečtení zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme