Blatný: Zahrada (Laterna magika)

Show v Zahradě 

Laterna magika hraje inscenaci volně inspirovanou Zahradou Jiřího Trnky a také vzpomínkami a zážitky z dětství celého tvůrčího kolektivu. Na scénáři se kromě trojice domácích choreografů (Knolle–Pechar–Stránský) podílel i SKUTRácký režisér Lukáš Trpišovský.




Protagonisté, jedna dívka a tři chlapci, putují fantaskním světem zahrady dětství. Obrazy přicházejí v rychlém sledu: zahradu světlušek střídá plavba ve vaně po jezeře, schovku ve stanu napadení rojem hmyzu. Jednotlivé výjevy jsou čitelné, méně jasné je, jaké je tu místo postavy Kocoura. Jeho role hlídače, která inscenaci rámuje, je srozumitelná, ale proč v zahradě umírá a poté se na červené tříkolce zase vrací, smysl nedává (že by devět kočičích životů?). Stejně tak je otázkou, proč ke konci protagonisté začínají vidět po celou dobu „neviditelné“ tanečníky v černém. Má to být návrat do reality prostřednictvím přiznání divadelní iluze? Nebo metafora dospívání? Důležitou součástí inscenace (stejně jako Trnkovy předlohy) je postava Trpaslíka. Ten je jako loutka sestaven z několika částí, s nimiž animátoři střídavě manipulují. Tvoří jakýsi Kocourův kladný protipól, ať už chrání dětské hrdiny při jejich putování nebo pomáhá dívce a chlapci překonat při seznamování nesmělost. Proč je ale nakonec dán do rakve k mrtvému Kocourovi taktéž nevím.

Zarážející je, jak málo tahle inscenace působí dětsky a hravě, velkolepá hudba a místy agresivní vizuální projekce (hejno much, bouřka) vyznívají spíš depresivně a útočně. Namísto setkávání dětského vidění světa s komentáři vypravěče tu měly humorné pasáže podobu kopance do pozadí či klukovské bitky. Dětskost je nahozena trochu na první dobrou, návštěvníkům zahrady chybí rozumbradství, naivita a pošetilost, místo toho do sebe strkají a předhánějí se, kdo hodí lepší žabku nebo vlaštovku. S klukovinami inscenátoři pracují jako se znaky dětství, díky nimž sice lze pochopit, že jde o děti, ale nevyužívají potenciálu jejich vidění světa, z čehož by vznikl ryzejší (a snad i komičtější) dojem.



Jeviště je celé zasypáno hlínou a nad celou jeho šíří je zavěšeno bílé plátno. Dominantou scény jsou vysoké, lehce zahnuté kužely, které připomínají přerostlé včelí úly, v jiné chvíli zase indiánské týpí. Úly, podlaha, plátno, to vše slouží jako prostor pro světelnou projekci (květiny, abstraktní vzory), kterou doprovází majestátní hlasitá hudba. Monumentalita audiovizuálních efektů však pohřbívá vše ostatní. Samotný tanec nebudí příliš velkou pozornost, sóla postrádají potřebnou sílu. Výraznější emoci nabídl až milostný duet chlapce a dívky nebo namáhavé putování skupiny do abstraktního víru, kdy se těla tanečníků stávají jedním velkým tělem společným – přestože se každý hýbe po svém, působí to jako pohyb jednotlivce. Hýbající se masa propojených těl podtrhuje náročnost pohybu vpřed proti silnému odporu víru a zároveň vyjadřuje soudržnost party dětí. V závěru inscenace pak přišla hromadná abstraktní choreografie s dosud "neviditelnými" černými tanečníky  (zato s viditelnými problémy se synchronizací), která spadla na jeviště jako „bomba“ a pak vše náhle skončilo.

Zahrada se sice prezentuje jako „autorský tanečně vizuální projekt“, výsledek však připomíná spíše „audiovizuální show s tanečním doprovodem“. Ze vzpomínek účinkujících si možná vzala hodně, zato z Trnky (ke své škodě) jen velmi málo.

TOMÁŠ BLATNÝ

Informace o inscenaci zde
Foto: Serghei Gherciu