Bylo to jednak díky tomu, jak střídmým, oproštěným způsobem (soustředěným na základní dramatickou situaci: mladý muž se rozhodne v domě, kde bydlí, ukrýt židovku) režisérka příběh Pavla a Ester vypráví a jednak zásluhou přesvědčivých hereckých výkonů obou protagonistů: Pavla Neškudly jako zdrženlivého, ale rozhodného Pavla a Marie Poulové coby Ester, energické dívky plné života. Otčenáškova látka sice jednou nohou vězí (bude vězet) v poli dnes již pouhé povinné školní četby (Burešová ji dokáže vztáhnout k dnešku snad jen prostřednictvím dilemat Pavlova otce, jak moc si zadat se stávající mocí), ale inscenaci se daří po celých (užitečně krátkých) devadesát minut udržet napětí a vztah hlavních postav působí zásluhou herců natolik současně, že "druhá noha" ji z této podmíněnosti dosti vyvazuje.
Příznivý dojem z inscenace bohužel ředí (vedle některých realisticky rozplizlých hereckých výkonů - především Miroslava Hanuše) její hypertrofovaný druhý plán - to, čím režisérka vytváří pozadí (zejména společenské; ale i to, co se např. děje v domě), na němž se příběh Pavla a Ester odvíjí. Místo úspornosti naopak volí zmnožování: nestačí jen projekce či reprodukované dobové audiozáznamy, ale zároveň se například často nějak hýbá se scénou (zejména posuvnými panely), doprovodní herci utvářejí všelijaké formace jako výraz "života venku" a především: režisérka sahá ke svému obligátnímu, obnošenému "voicebandovému" recitování sboru, jež je tu "vnitřní hlasem" hrdinů, tu popisuje dobovou atmosféru, tu pomáhá vyprávět příběh. Nejvíce to škodí gradaci samotného závěru, kdy právě tímto způsobem je odvyprávěno tragické finále. Úhrnem bych uvedené nazval jako zbytečný režisérismus.
Premiéra 2. února 2019. Více informací o inscenaci zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme