Švejda: Kytice (Národní divadlo)

SKUTR vytvořil obrazivě - pohybovou inscenaci, jakou si prostor Národního divadla se svými dispozicemi a možnostmi opravdu zaslouží. Dokázal vizuálně cele zaplnit scénu a herce dovést (snad až na pár výjimek) k přesným a zkázněným výkonům - vznikla velice čistá práce.

Oktet Erbenových balad užitečně sceluje jednak "rámcujícím" prostorem - dění se odehrává v impozantně působících kulisách polorozpadlého chrámu - a jednak prostupováním herců mezi baladami; vzniká dojem vesnické pospolitosti, ve které jsou jednotliví příslušníci obtěžkáni svými osudy (vinami) - vyjádřeno je to i přímo: každá z postav přichází v úvodu na scénu s klackem na hlavě. Kukučkovi s Trpišovským se ale především daří vizuálně doslova čarovat; vytvořit opravdu silnou podívanou. Na obrazy, jakým je to topení se mladé vdovy ve vlnách (rozuměj v po celé scéně rozprostřené a různě se vzdouvající modravé látce) v Holubici či sestup dívky pod vodní hladinu  (rozuměj snesení se shůry provaziště na laně dolů na scénu) ve Vodníkovi, člověk jen tak nezapomene.

Jediná potíž této Kytice je v tom, že režiséři z balad nevytahují jejich dramatický element (tedy to, co dělá divadlo divadlem) a inscenaci pojímají vlastně jen jako pouhé vyprávění. Dramaticky se jim nedaří podat ani taková oblíbená "dramata" jako jsou Svatební košile či Polednice (zde dokonce zůstane u pouhého přednesu básně); i dramatu velice blízká, strohá Dceřina kletba je spíše poetizovaná. Dramatické (tragické) vyvrcholení více balad zajišťuje jen podbarvení glassovsky repetitivní hudbou Petra Kalába. Důsledek je ten, že inscenace jako by se od diváka nacházela za jakýmsi sklem, nedokázala nás do svého dění (do jednotlivých příběhů) opravdu vtáhnout. Jak už jsem ale uvedl: jako podívaná působí opravdu silně, takže to vlastně až tak fatálně nevadí.

Premiéra 28. února a 1. března 2019. Více informací o inscenaci zde.