David Jařab měl evidentně vznešený záměr udělat inscenaci na téma násilí na ženách. Výsledkem je útvar, který se beznadějně zamotává do myšlenkových i divadelních klišé a nic nezachrání ani to, že v něm hrají dobří herci (respektive hlavně herečky).
První třetina vyhlíží jako nezamýšlená parodie: submisivní manželka, sobecký, neempatický, sebestředný a posléze i agresivní manžel. Z herců se sype jedno banální klišé za druhým (ani nemluvě o zasazení děje do prostředí korporátního večírku s rolemi rozdělenými na šéfy a sekretářky), a to, že se Jařab snaží dění ozvláštnit tím, že postavy o sobě mluví ve třetí osobě, tak trochu připomíná filmového Vinnetoua blahé paměti. Celé je to tak upachtěné, že se skoro až nechce věřit, že to v renomovaném divadelním domě mohou vůbec myslet vážně.
Dění se postupně ku prospěchu věci poněkud zamotá, objevují se další ženy a významuplně si předávají nejen pistoli (kterou byl onen manžel zastřelen), ale i vzpomínky na nejrůznější domácí ústrky a křivdy. Sice to celé stále působí jako snaživá divadelní adaptace nějakého protinásilnického manuálu, alespoň občas však dojde na trochu úlevné ironie, takže to už není tak otravně přímočaré a smrtelně vážné. Což ovšem neznamená, že by byli diváci ušetřeni vpravdě bizarních pasáží, jako je třeba ta, ve které Hana mudruje o své pistoli: „Hana ji nechtěla. Ale bratr naléhal. […] Hana nedokázala bratrovi odporovat. Myslela si v tu chvíli, že asi ví, co říká. Hana zbraň nechtěla, tam, kde je zbraň, tam jsou nakonec ranění a mrtví“. Ach jo.
Z promluv tohoto typu se režie s úsilím hodným lepší věci snaží vykřesat baladickou atmosféru. Hlavním dodavatelem nálady je přitom temně hořkosladká hudba Jakuba Kudláče, sama o sobě elegantní a působivá, jenže zní v téže náladě prakticky neustále, doslova se vnucuje – až to začne být poněkud iritující, stejně jako pomalu se pohybující, trpitelské figury nebohých žen. (Tady si zas jeden povzdechne, že Jarmuschova Dead Mana byl českému divadlu čert dlužen, kolik odvarů tohoto principu už nám bylo naservírováno, a to zdaleka ne jen Jařabem).
Ozve se však i jedna píseň z trochu jiného soudku, konkrétně country tradicionál Knoxville Girl, pojednávající o muži, který bez zjevného důvodu umlátil svou dívku. Tak trochu po nickcaveovsku jej bez čehokoli dalšího zazpívají oba pánové, kteří se na scéně objeví (Miroslav König podstatně lépe než Michal Balcar). Píseň je to s ohledem na kontext, ve kterém se ocitá, až nepřípadně silná: naléhavá, násilnicky temná, podivná svou samozřejmou a nemotivovanou surovostí i absencí reflexe spojenou se sebelítostí. Je to smutné zjištění, ale v té několikaminutové skladbě je obsaženo vše, co inscenace jako celek bolestně postrádá.
Více informací o zde
První třetina vyhlíží jako nezamýšlená parodie: submisivní manželka, sobecký, neempatický, sebestředný a posléze i agresivní manžel. Z herců se sype jedno banální klišé za druhým (ani nemluvě o zasazení děje do prostředí korporátního večírku s rolemi rozdělenými na šéfy a sekretářky), a to, že se Jařab snaží dění ozvláštnit tím, že postavy o sobě mluví ve třetí osobě, tak trochu připomíná filmového Vinnetoua blahé paměti. Celé je to tak upachtěné, že se skoro až nechce věřit, že to v renomovaném divadelním domě mohou vůbec myslet vážně.
Dění se postupně ku prospěchu věci poněkud zamotá, objevují se další ženy a významuplně si předávají nejen pistoli (kterou byl onen manžel zastřelen), ale i vzpomínky na nejrůznější domácí ústrky a křivdy. Sice to celé stále působí jako snaživá divadelní adaptace nějakého protinásilnického manuálu, alespoň občas však dojde na trochu úlevné ironie, takže to už není tak otravně přímočaré a smrtelně vážné. Což ovšem neznamená, že by byli diváci ušetřeni vpravdě bizarních pasáží, jako je třeba ta, ve které Hana mudruje o své pistoli: „Hana ji nechtěla. Ale bratr naléhal. […] Hana nedokázala bratrovi odporovat. Myslela si v tu chvíli, že asi ví, co říká. Hana zbraň nechtěla, tam, kde je zbraň, tam jsou nakonec ranění a mrtví“. Ach jo.
Z promluv tohoto typu se režie s úsilím hodným lepší věci snaží vykřesat baladickou atmosféru. Hlavním dodavatelem nálady je přitom temně hořkosladká hudba Jakuba Kudláče, sama o sobě elegantní a působivá, jenže zní v téže náladě prakticky neustále, doslova se vnucuje – až to začne být poněkud iritující, stejně jako pomalu se pohybující, trpitelské figury nebohých žen. (Tady si zas jeden povzdechne, že Jarmuschova Dead Mana byl českému divadlu čert dlužen, kolik odvarů tohoto principu už nám bylo naservírováno, a to zdaleka ne jen Jařabem).
Ozve se však i jedna píseň z trochu jiného soudku, konkrétně country tradicionál Knoxville Girl, pojednávající o muži, který bez zjevného důvodu umlátil svou dívku. Tak trochu po nickcaveovsku jej bez čehokoli dalšího zazpívají oba pánové, kteří se na scéně objeví (Miroslav König podstatně lépe než Michal Balcar). Píseň je to s ohledem na kontext, ve kterém se ocitá, až nepřípadně silná: naléhavá, násilnicky temná, podivná svou samozřejmou a nemotivovanou surovostí i absencí reflexe spojenou se sebelítostí. Je to smutné zjištění, ale v té několikaminutové skladbě je obsaženo vše, co inscenace jako celek bolestně postrádá.
Více informací o zde
Foto DNZ
O inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 11. 3 (k poslechu zde mezi 21:15 a 29:40)
O inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRO Vltava 11. 3 (k poslechu zde mezi 21:15 a 29:40)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme