Martin Švejda tu nedávno v několika bodech shrnul, co očekává od politického divadla. Vzpomněl jsem si na to v Komedii při sledování Stručných dějin Hnutí, a zkusil jsem zahánět nudu přemítáním o tom, co očekávám od divadelní adaptace prózy – a od divadelního představení vůbec. K žádným rozumným obecným závěrům jsem nedošel, nicméně jedna věc se zdá být jistá: při podobných úvahách může tahle inscenace sloužit jako odstrašující příklad.
Hru, pokud tomu dobře rozumím, napsala sama Petra Hůlová podle svého stejnojmenného románu pojednávajícího o světě, ve kterém se zmocnily vlády radikální, totalitně naladěné feministky. Potíž je v tom, že divadelní verze postrádá vše, co činilo z četby pozoruhodnou (i když ne úplně strhující) záležitost. Jako prozaička je Hůlová brilantní vypravěčkou, na divadle sledujeme nahodile a unaveně působící spolupobývání dvou mužů, dvou žen a jedné hadrové panny. Chybí srozumitelný příběh, gradace, překvapení, provokace, pointy, dobré dialogy, prostě cokoli, co by z nekonečně rozvleklých scének učinilo podívanou alespoň trochu snesitelnou. Což je samozřejmě problém především režie.
Inscenace je koprodukcí Komedie a norimberského Schauspielu. Od německého divadla jeden jaksi automaticky očekává profesionalitu, jenže tady některé scény (nejčastěji kolektivní) působily spíš jako výsledek úsilí členů snaživého dramatického kroužku, než profesionálních divadelníků. Když herečka předvádí starou postavu tak, že v průběhu celé desetiminutové scény usilovně třese rukou, je to na pováženou. Ani nemluvě o tom, že hercům dost často úplně jednoduše nebylo rozumět a titulky zoufale nestíhaly (hrálo se trojjazyčně)
Polehčující okolnosti se hledají obtížně. Kdo nezná román, má pramalou šanci pochopit, oč v inscenaci vlastně jde (docela paradoxně chybí dokonce i cosi jako „názor“). A naopak, kdo knihu přečetl, nemá nejmenší důvod její nešťastnou divadelní verzi absolvovat na vlastní kůži.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 11. 4 v Deníku N (přístup k článku zde)
Foto web MDP
Hru, pokud tomu dobře rozumím, napsala sama Petra Hůlová podle svého stejnojmenného románu pojednávajícího o světě, ve kterém se zmocnily vlády radikální, totalitně naladěné feministky. Potíž je v tom, že divadelní verze postrádá vše, co činilo z četby pozoruhodnou (i když ne úplně strhující) záležitost. Jako prozaička je Hůlová brilantní vypravěčkou, na divadle sledujeme nahodile a unaveně působící spolupobývání dvou mužů, dvou žen a jedné hadrové panny. Chybí srozumitelný příběh, gradace, překvapení, provokace, pointy, dobré dialogy, prostě cokoli, co by z nekonečně rozvleklých scének učinilo podívanou alespoň trochu snesitelnou. Což je samozřejmě problém především režie.
Inscenace je koprodukcí Komedie a norimberského Schauspielu. Od německého divadla jeden jaksi automaticky očekává profesionalitu, jenže tady některé scény (nejčastěji kolektivní) působily spíš jako výsledek úsilí členů snaživého dramatického kroužku, než profesionálních divadelníků. Když herečka předvádí starou postavu tak, že v průběhu celé desetiminutové scény usilovně třese rukou, je to na pováženou. Ani nemluvě o tom, že hercům dost často úplně jednoduše nebylo rozumět a titulky zoufale nestíhaly (hrálo se trojjazyčně)
Polehčující okolnosti se hledají obtížně. Kdo nezná román, má pramalou šanci pochopit, oč v inscenaci vlastně jde (docela paradoxně chybí dokonce i cosi jako „názor“). A naopak, kdo knihu přečetl, nemá nejmenší důvod její nešťastnou divadelní verzi absolvovat na vlastní kůži.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 11. 4 v Deníku N (přístup k článku zde)
Foto web MDP
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme