Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 26.5.2019)

Teatro Matita: Pulcinella
Nowy Teatr Varšava: Francouzi

Za kolik vteřin to skončí? O Matijovi Solce už jsem tu psal vícekrát (a nejen já), takže nezbývá, než se trochu opakovat. Koncept jeho sólových představení je totiž v podstatě docela jednoduchý a vlastně už mnoho let neměnný. Performer stojí nebo sedí na scéně, po ruce má akordeon, povídá, hraje s nejrůznějšími loutkami-neloutkami a při tom všem se záviděníhodnou lehkostí komunikuje s publikem, ať už dětským nebo dospělým. A je v tom tolik samozřejmé divadelnosti a komediantství v tom nejlepším slova smyslu, že by to vystačilo na několik celovečerních inscenací.

Když se představení povede, a Pulcinella se v šapitó na Kraví hoře opravdu povedl, je to esence čiré divadelní radosti. Prstová loutka Pulcinelly mlátila smrt po hlavě, děti pokřikovaly své dokonale absurdní komentáře (přesně ty, na které dospělí už dávno přijít nemohou), a Solce jim to vracel způsobem, který dokázal bavit děti i jejich rodiče. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny a bylo to jedno z těch vzácných divadelních představení, na kterém si nejspíš i hodně otřískaní diváci přáli, aby běželo mnohem déle (já teda určitě). Chlapeček přede mnou byl sice opačného názoru, ale i on to dokázal formulovat způsobem, kterému nelze upřít poezii. Jeho (opakovaný) výkřik „Za kolik vteřin to skončí?“ si musím zapamatovat a při vhodnějších příležitostech jej použít. Díky ti, milý neznámý malý nespokojenče.

Nikdy to neskončí! Druhé dnešní představení, Warlikovského Francouzi, kvůli kterým jsem vlastně do Brna přijel především, nabídlo šálek úplně jiné kávy. Bylo to divadlo z rodu těch, které je nutné si takříkajíc odpracovat (což je přesně ten typ hodnocení, které ve mně vždy vyvolá silné podezření, ale tady to fakt bylo na místě – míněno je to tak, že konec dá předchozímu utrpení smysl).

Dlouho to vypadalo, že Hledání ztraceného času pojme adaptace svým způsobem adekvátně předloze, jakkoli se vyprávělo v úplně jiném jazyce než je Proustova puntičkářská podrobnost: nekonečně dlouho se rozehrávaly nepřehledné vztahy, intriky a přesmyčky dekadentně zplanělé lepší společnosti. V pomalém tempu rozvíjené obrazy byly výborně zahrané, měly skvělou atmosféru – a bylo to k uzoufání úmorné. Ti, kteří se po třech hodinách a dvou přestávkách rozhodli prchnout (některé útěkáře bych mohl napráskat i jmenovitě, ale nenapráskám, úplně jsem jim rozuměl), však mohou litovat. Poslední třetina totiž překvapivě otočila perspektivu, opustila literární předlohu a místo toho spustila cosi jako „nářek stáří“, spojený s natolik sugestivním obrazem všeobecného úpadku, lidského i společenského, že to předchozí čtyřhodinové utrpení na tvrdé židli z velké části vynahradilo.

festivalové stránky zde