Compagnie Rêvages: Europeana
8 lidí: Press Paradox
Jak ze skvělé knihy udělat otravné divadlo Ve francouzštině se neříká „sledovat divadlo“ ale „poslouchat divadlo“. S tímto vědomím jsem byl už dopředu vůči francouzské adaptaci Úředníkovy Europeany více než obezřetný, a kdyby mě festivalový program neuklidnil tvrzením, že je to jen na hodinku, vůbec bych se na představení Compagnie Rêvages nevydal. No a pak hned na začátku přišlo překvapení: na jeviště vstoupila sympatická režisérka a pravila, že to bude trvat hodinu čtyřicet. Prchnout nešlo, protože v HaDivadle to znamená projít přes jeviště.
Další překvapení se už nekonala, dva herci v rychlém tempu a bez jakékoli akce, která by stála za zmínku, přeříkali snad úplně kompletní knihu, přičemž se občas převlékli a obklopili nějakým novým mobiliářem. Kdosi k tomu hodně mizerně pouštěl české titulky, občas se promítalo. V programu se to vše ještě opentluje slovními výrony jako třeba: „Tady jsou naši podvodníci na konci cesty. Poté, co znovu nalezli své vnitřní společenské zařazení a prošli všechna slova autora, nacházíme je ve stánku na bazaru […] Dharmoví tuláci své doby, jako návrat k počátkům“. Tohle si Ouředník, bytostný ironik a vytrvalý odpůrce nabubřelého žvástu, opravdu nezasloužil. Nezbývá, než si po francouzsku povzdechnout: kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. A taky by mi kvůli té nekonečné recitaci neutekla Alfa a její Kde domov můj.
Kdo je bez viny, ať hodí ovocem O Press Paradoxu skupiny 8 lidí šly pochvalné zvěsti ze všech stran, a tak jsem byl bohužel připraven o příjemné překvapení. Ale povedený kousek to je, o tom žádná.
Mám tenhle typ divadla rád. Zdánlivě se tu nic moc extra neděje, účinkující pobývají na jevišti s nehereckou nejistotou, zároveň to však všechno má svébytnou a docela silnou atmosféru. Často dojde na věci, zvraty a odbočky zcela nečekané, ty ale nepůsobí (alespoň tedy ve většině případů) nijak svévolně. Třeba na první pohled téměř dětinský nápad s rozehráváním scény „velitelem raketometu“, ve které bývalý voják ne tak úplně přesvědčivě tvrdí, že skoro určitě nikoho netrefil. Citace z rozhovoru totiž doplňuje nepřehledná bitka, ve které po sobě herci s diváky házejí umělohmotné ovoce. Leckdo se přitom samosebou i trefí.
Oním velitelem raketometu (v čečenské válce) býval ruský novinář Babčenko, který loni na podzim ve spolupráci s ukrajinskou tajnou službou předstíral, že byl úkladně zavražděn ve svém bytu. Byla to tehdy hodně medializovaná událost, stejně jako následující přiznání, že šlo o vraždu fingovanou. V inscenaci se proplétá téma odpovědnosti a věrohodnosti s Babčenkovou ostrou kritikou putinovského Ruska: vše je naneseno dosti ostře, jenže záměrně nepřehledně, jako špatně poskládaná mozaika, se všelijakými podivnými kontrasty, nejasnostmi a prázdnými místy. Kdo požaduje drásavý či dojemný příběh se sympatickými hrdiny a padouchy, bude zklamán.
Ale stejně, „rozdílovým momentem“ této inscenace je především schopnost vyjádřit se ryze divadelním obrazem. (Což je povědomé i z dalších inscenací Anny Klimešové, byť ta je tu uvedená jen jako jedna z osmi.) Platí to i tam, kde jde o sdělení vcelku jednoznačné. Takže na závěr ještě jeden popis: jedna z dívek se snaží z papíru přečíst Babčenkovu úvahu o nebezpečné a agresivní infantilizaci ruské společnosti, přičemž všichni její kolegové s narůstající intenzitou vyvádějí, pobíhají po celém divadle, dokonce i mezi diváky, dělají binec. Nemusí to být vyloženě agresivní (jako že nakonec je), evidentní však je, že za takových přestává záležet na tom, kdo a o čem mluví, stejně ho nikdo poslouchat pořádně nebude.
festivalové stránky zde
Další překvapení se už nekonala, dva herci v rychlém tempu a bez jakékoli akce, která by stála za zmínku, přeříkali snad úplně kompletní knihu, přičemž se občas převlékli a obklopili nějakým novým mobiliářem. Kdosi k tomu hodně mizerně pouštěl české titulky, občas se promítalo. V programu se to vše ještě opentluje slovními výrony jako třeba: „Tady jsou naši podvodníci na konci cesty. Poté, co znovu nalezli své vnitřní společenské zařazení a prošli všechna slova autora, nacházíme je ve stánku na bazaru […] Dharmoví tuláci své doby, jako návrat k počátkům“. Tohle si Ouředník, bytostný ironik a vytrvalý odpůrce nabubřelého žvástu, opravdu nezasloužil. Nezbývá, než si po francouzsku povzdechnout: kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. A taky by mi kvůli té nekonečné recitaci neutekla Alfa a její Kde domov můj.
Kdo je bez viny, ať hodí ovocem O Press Paradoxu skupiny 8 lidí šly pochvalné zvěsti ze všech stran, a tak jsem byl bohužel připraven o příjemné překvapení. Ale povedený kousek to je, o tom žádná.
Mám tenhle typ divadla rád. Zdánlivě se tu nic moc extra neděje, účinkující pobývají na jevišti s nehereckou nejistotou, zároveň to však všechno má svébytnou a docela silnou atmosféru. Často dojde na věci, zvraty a odbočky zcela nečekané, ty ale nepůsobí (alespoň tedy ve většině případů) nijak svévolně. Třeba na první pohled téměř dětinský nápad s rozehráváním scény „velitelem raketometu“, ve které bývalý voják ne tak úplně přesvědčivě tvrdí, že skoro určitě nikoho netrefil. Citace z rozhovoru totiž doplňuje nepřehledná bitka, ve které po sobě herci s diváky házejí umělohmotné ovoce. Leckdo se přitom samosebou i trefí.
Oním velitelem raketometu (v čečenské válce) býval ruský novinář Babčenko, který loni na podzim ve spolupráci s ukrajinskou tajnou službou předstíral, že byl úkladně zavražděn ve svém bytu. Byla to tehdy hodně medializovaná událost, stejně jako následující přiznání, že šlo o vraždu fingovanou. V inscenaci se proplétá téma odpovědnosti a věrohodnosti s Babčenkovou ostrou kritikou putinovského Ruska: vše je naneseno dosti ostře, jenže záměrně nepřehledně, jako špatně poskládaná mozaika, se všelijakými podivnými kontrasty, nejasnostmi a prázdnými místy. Kdo požaduje drásavý či dojemný příběh se sympatickými hrdiny a padouchy, bude zklamán.
Ale stejně, „rozdílovým momentem“ této inscenace je především schopnost vyjádřit se ryze divadelním obrazem. (Což je povědomé i z dalších inscenací Anny Klimešové, byť ta je tu uvedená jen jako jedna z osmi.) Platí to i tam, kde jde o sdělení vcelku jednoznačné. Takže na závěr ještě jeden popis: jedna z dívek se snaží z papíru přečíst Babčenkovu úvahu o nebezpečné a agresivní infantilizaci ruské společnosti, přičemž všichni její kolegové s narůstající intenzitou vyvádějí, pobíhají po celém divadle, dokonce i mezi diváky, dělají binec. Nemusí to být vyloženě agresivní (jako že nakonec je), evidentní však je, že za takových přestává záležet na tom, kdo a o čem mluví, stejně ho nikdo poslouchat pořádně nebude.
festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme