Mikulka: Stiller (Studio Hrdinů)

Do půlky s dechem 

Adaptací Frischova „deníkového románu“ se ve Studiu hrdinů premiérově představilo docela překvapivě složené duo Ivan Buraj (režisér a umělecký šéf HaDivadla) a Jan Kačena (v nezvyklé pozici dramaturga). V titulní roli se objevil - rovněž trochu nečekaně - Petr Reif, jenž v uplynulých letech zazářil v Kačenových inscenacích v Autobufu.



Reif je herec, kterému monologicky laděné inscenace viditelně sedí: má cosi jako „temné charisma“, díky kterému dokáže utáhnout i nedějové pasáže, v nichž zůstává u toho, že jednoduše stojí (nebo sedí) na téměř prázdné scéně a mluví a mluví. Zde konkrétně v roli sochaře Stillera, jenž po zatčení na curyšském letišti zarytě (a evidentně v rozporu se skutečností) tvrdí, že není Stiller. Přitom místo racionálních odpovědí na otázky vyšetřovatelů utíká k příběhům, o jejichž vztahu k realitě i Stillerově osobní historii se lze jen dohadovat.

Reif je obklopen pěticí dalších herců (z ne úplně zřetelných důvodů jsou rozděleni do typově nápadně podobných dvojic), kteří si předávají repliky i role, někdy hovoří za sebe, jindy za titulního hrdinu. Dojde i na docela vynalézavé hrátky s kombinací videoprojekcí - ale především se tu ani na okamžik nepřestane mluvit, ať už přímo vyprávět nebo citovat ze Stillerových deníků. Svého druhu tak v přímém přenosu sledujeme pokus o (re)konstrukci sebe samého, zatíženou jak nejasnou minulostí, tak celým balíkem nezodpovězených otázek na téma identity a její ztráty, respektive odpovědnosti za sebe sama.



Dost dlouho to vychází skvěle. Představení má temně vykloubenou, z větší části hrozivou, místy však i trochu groteskní atmosféru: Reif je sugestivní a jeho kolegové spolehlivě drží figury „těch okolo“, minimalisticky, ale velmi přesně (výborný byl například submisivní Hynek Chmelař). Vše se zlomí zhruba v polovině, kdy se náhle dostane do popředí Gabriela Míčová, která začne vyprávět předlouhý příběh, který s tím Stillerovým souvisí spíš jen volně. I její výstup má zpočátku skvělou atmosféru (konkrétně je aranžován jako absurdní westernové posezení u ohně), trvá však nesnesitelně dlouho, což je dáno i tím, že Míčová nemá Reifovo samozřejmé vypravěčské kouzlo a snaží se to kompenzovat poněkud vnějškovým a místy až křečovitým hraním.



Výsledkem je, že zhruba po hodině spadne představení řemen a už se ho až do konce nepodaří nahodit. Tím spíš, že se inscenace začne rozlévat do šířky, v níž se nepříliš strhujícím způsobem proplétají příběhy postav, které Stillera obklopují. Zvláštní věc: po nedávném Zdání klame přibyl na repertoár Studia Hrdinů další titul, který skvěle začne, ale někde kolem poloviny ztratí dech.

O inscenaci jsem mluvil v pořadu Mozaika ČRo Vltava 15. 5 (k poslechu zde mezi 21:34 a 29:04)
Více informací o inscenaci zde
Foto SH