Dubský: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 27.6.)

Malý říjen (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Persony (Divadlo Na zábradlí)
Furianti (Klicperovo divadlo Hradec Králové) 

Malý říjen (Klicperovo divadlo Hradec Králové) Jeden z necimrmanovských divadelních textů Ladislava Smoljaka má zřetelné literární kvality. Smoljak byl vždy mistrem v pohrávání si s českou (i světovou historií) a vsazování známých událostí do nových kontextů. Malý říjen by tak mohla být hodně zábavná konverzačka. Jenže autor u ní úplně neodhadl délku. Slabý dramatický oblouk neutáhne celovečerní inscenaci, ačkoliv jsou dialogy prostoupeny inteligentním humorem, místy jsou didaktické a doslovné. Seškrtat hru na polovinu, mohla by mít potřebnou dynamiku. Jako kdyby Smoljak nepočítal s diváckou znalostí historie a schopností si leccos domyslet.

Základní problémy inscenace tak vyplývají přímo z textu hry. Příliš zřejmé není ani dramaturgické zacílení – proč nasadit tuto hru na repertoár právě teď a tady. Hradečtí herci jsou ovšem tradičně velmi dobří (perlí hlavně Filip Richtermoc jako bandita Babinský a Zora Valchařová-Poulová v roli Leninovy manželky Krupské).


Persony (Divadlo Na zábradlí) Persony mají typický rukopis, který Jan Mikulášek Na zábradlí používá už od svého nástupu do pozice kmenového režiséra. Volně poskládaný sled scének na dané téma. Občas se to daří více, jindy méně. V případě Person měl inscenační tým k dispozici silný základ v podobě filmových scénářů Ingmara Bergmana a je to znát. Tahle inscenace přetéká mrazivou krutostí v mezilidských vztazích, která se vhodně snoubí s ironií typickou pro Mikuláškovy inscenace a hororovým nádechem některých scén. 

Z Bergmanových filmů jsem v inscenaci poznal Sedmou pečeť, Podzimní sonátu, Hodinu vlků, Personu a Scény z manželského života, přičemž poslední jmenovaný film tvoří jakousi kostru. Skvěla je scéna Marka Cpina, jež evokuje moderní dřevostavbu v severském stylu, už na první pohled strohou a odosobněnou. Dialogy vesměs ukazují to pravé domácí peklo, postavy se navzájem zraňují (mnohem víc psychicky než fyzicky, byť dojde i na celkem naturalisticky ztvárněné manželské potyčky). Ironie je tentokrát přítomná spíše v hudebních předělech mezi jednotlivými scénami, které tvoří náladou dost kontrastní písně (třeba Severní vítr, Na kameni kámen, Maloval jsem obrázky).

Herecky propracovaným kreacím tentokrát vévodí Jakub Žáček a Petra Bučková, kteří dostali nejvíce prostoru. V mikuláškovském univerzu mají herci od svých postav většinou odstup, což způsobuje významový posun od Bergmana, jehož postavy jsou vnitřně celistvé. Pokud se ale divák oprostí od srovnávání s filmovou předlohou a dokáže akceptovat podobnost s jinými inscenacemi Divadla Na zábradlí, jsou Persony opravdu silným zážitkem.


Furianti (Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Stroupežnického dobová komedie překvapivě dobře sedí i na dnešní poměry, lidská hloupost je nesmrtelná. Přesto se tvůrci snaží 130 let starou hru různě aktualizovat - nejinak tomu je u hradecké inscenace režiséra Petra Štindla.

A tak se všechno to směšné handrkování a furiantství přesouvá na současnou náves vedle omšelé zastávky autobusu a na letní zahrádku hospody s forbesem a mobilní toaletou. Místní výbor tvoří příslušníci obecních zájmových skupin – myslivců, dobrovolných hasičů či včelařů. Malicherné spory v mnohém připomínají Formanův film Hoří, má panenko. Některé aktualizace zvyšují komický účinek (hádky mezi Dubskou a Buškovou o používání obecního rozhlasu; spor, zda se bude nejprve hrát na přání Helenka nebo Lucka), z jiných trčí přílišná snaha být in (Václavovo mávání ukrajinskou vlajkou při vyhrožování, že odejde na vojnu, moc smysl nedává). Změn se dočkal i úplný závěr – rodina krejčího Fialy obviní Markýtku, která je zpodobněna jako slovenská obchodnice s předraženými hrnci, že je navedla k napsání paličského vzkazu. Celá vesnice se bez mrknutí oka obrátí proti ní – přece ostuda nezůstane na jednom z „nás“, když je možné obvinit někoho cizího, kdo sem nepatří. Narážky na migrační krizi dnes už patří skoro k povinnému vybavení každé inscenace, která se snaží „něco sdělit“. Tady tenhle obrat byl alespoň v souladu s charaktery postav. 

Nejsem si jistý, jestli tvůrci udělali dobře, když se rozhodli nezasahovat do jazykové stránky hry. V programu to dramaturgyně Marie Nováková obhajuje hutností a bohatostí jazyka, přesto se mi zdálo, že všechny ty archaické výrazy působí spíš divně než úsměvně. Zvlášť když připsané pasáže využívají soudobý jazyk.

Jinak mi ale tahle aktualizace přišla smysluplná a zábavná, dobře zachytila xenofobii, úplatkářství a všudypřítomnou snahu polepšit si na úkor druhých. I kdyby někoho změny v tomhle klasickém dramatu iritovaly, pořád může sledovat vtipně (byť samozřejmě v hrubých tazích) charakterizované postavy, snad každý z herců na sebe dokázal aspoň na chvíli strhnout pozornost. Vynikající je především Jiří Zapletal jako první radní Bušek, skvěle vychází rivalita mezi Dubskou (Kamila Sedlárová) a Buškovou (Martina Nováková), pobaví úzkoprsý úředník Kožený v podání Jana Sklenáře. Zajímavá je interpretace postavy Kristýny Fialové, kterou Natálie Holíková hraje jako emařku, není hloupá, jen nešťastná a neschopná se vymanit z vlivu své obskurní rodiny. Je to asi jediná postava, ke které jsem pociťoval nějaké sympatie.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde