Raiterová: Fyzici (Slovenské národní divadlo)

Jan Klata u slovenského brata

Cesta do Bratislavy uběhla cobydup. Teplotní šok při výstupu z klimatizací vymraženého RegioJetu na rozpálenou placku před bratislavským nádražím spravilo studené kafe z pochybného stánku a už se šinu rozteklým městem směrem k Dunaji. Cestou přemýšlím o taktice, jakou se do Slovenského národního divadla dostat, pokud selžou instrukce, které mi poskytl bratislavský kamarád Matej. Mám v těchto taktikách velký vzor, můj táta na koncert Tiny Turner v roce 1981 prošel namaskovaný jako instalatér a následně zpřeházením čísel míst v sále vytvořil chaos, díky kterému se mohl se svými přáteli koncertu nerušeně zúčastnit. Nakonec ale není třeba nic vymýšlet, instrukce nezklamaly.

Fyzici Jana Klaty jsou velmi silní z hlediska režie, choreografie a hudby. Hudební linka je ještě výraznější než obvykle: Möbius je v podání Roberta Rotha interpretován jako stárnoucí rocker s chraplavým hlasem v tmavé džínové bundě. Rockový hudebník jako někdo, koho následuje velké množství lidí, fanoušků, a nese proto na svých bedrech velkou zodpovědnost podobně jako fyzik-nositel poznání.

Klata postupuje v Dürrenmattově detektivním duchu, zábavném a záhadném zároveň, rychlé dialogy střídají bláznivé taneční choreografie personálu psychiatrické léčebny a jejich pacientů (jejich autorem je již tradičně Klatův blízký spolupracovník Maćko Prusak). Divákova pozornost je při tom narušována kovovými mřížemi obepínajícími polokouli, v níž se celá hra odvíjí, a třemi obrazovkami umístěnými nad polokoulí. Na obrazovky se živě přenáší různé segmenty scénické akce, vytržené z kontextu a zobrazující dané situace z více úhlů a z větší blízkosti. Postupně se tak skládá obraz pokrouceného kontrolovaného světa, ve kterém zvolíte šílenství namísto zodpovědnosti.



Je patrné, že herci Klatovo tempo nestíhají. Ne že by nevěděli, co dělají, jejich záměr je zřejmý a snaha nepopiratelná, je však vidět, že na podobný styl práce nejsou zvyklí a jaksi mu „nestačí.“ Hudba je vždy dynamičtější než oni, choreografie vždy výraznější, režie nápaditější, rafinovanější. Přesto posouvá spolupráce s Janem Klatou Slovenské národní divadlo o krok dál. Inscenace stojí na precizním rytmu, rychlém tempu dialogů i hudby, náročných choreografiích a tvoří ji pohybově stylizovaný herecký projev: přináší tak nové kvality a zkušenosti nejen pro bratislavského diváka, ale i pro členy hereckého souboru.

Kéž by něco takového bylo i u nás, říkám si tento týden už podruhé, když sedím po představení na břehu řeky a myslím na Zuzanu Čaputovou a pražské Národní divadlo. Komáři koušou a noční autobus čeká.

ELIŠKA RAITEROVÁ

foto SND