Švejda: Jan Frič bilancující

Můžeme-li něco označit za událost této divadelní sezony, pak trojici inscenací Jana Friče Návštěva (prem. 22. 11. 2018 na Nové scéně ND), Burnout aneb Vyhoř! (prem. 1. 3. 2019 v A studiu Rubín) a Misantrop (prem. 23. 5. 2019 ve Stavovském divadle; zde, zde i zde), které tvoří vzájemně propojený celek. Jan Frič v nich účtuje se společností, která jej obklopuje, i - řekl bych - se svým dosavadním životem.

Divák by je měl, myslím, zhlédnout v pořadí Misantrop - Návštěva - Burnout.
Misantrop - postaven na Molièrově klasickém textu - je z nich nejpřehlednější. Společnost (zpodobněná v aktuálních souřadnicích), jež způsobuje hrdinovi existenciální hoře, je tu vylíčena coby pozadí samotného příběhu: její plkání se ponejvíce odehrává v druhém jevištním plánu. V Návštěvě, kde Frič pevnější příběh opouští a zůstává u pouhého rámce (společenské události, z níž se později stává hostina oslavované osobnosti), je divák do téhož plkání již více vtažen: ocitá se prostorově "uvnitř" děje. V Burnout, osobnější variantě Návštěvy, se režisér vzdává i rámce; v intimním blackboxu Rubínu se na diváky "nestrukturovaně" valí zpovědi účinkujících a inscenace, byť labilnější než Návštěva, působí ještě razantnějším, intenzivnějším dojmem.
Společná všem inscenacím je deprese z keců, které společnost vede, z myšlenkové a slovní vaty, která se na člověka valí a v níž se není možné čehokoli smysluplného chytit. Frič inscenace (zejména Návštěvu a Burnout) buduje z drobných střípků - citací, parafrází, odposlechnutých či přečtených hovorů, osobních zpovědí apod. - a na jejich základě vytváří silné obrazy s jakoby neprodyšnou ironickou slupkou, ale bolavým, hodně bolavým jádrem.
Nad trojicí "osobních" prací Jana Friče si nelze nevzpomenout na Ivanova Petra Lébla z roku 1997 - na nejnaléhavější a umělecky nejpřesvědčivější kus tohoto předčasně zemřelého režiséra.
O inscenaci Burnout aneb Vyhoř! jsem psal do Světa a divadla 4/2019 v rámci bilančního článku o A studiu Rubín.