Švejda: Proslov k národu (Národní divadlo - Nová scéna)

Dramaturgické selhání, nazval bych to. Nejde ani tak o diskutabilnost formy divadla vyprávění, kterou texty (povídky) Ascania Celestiniho nabízejí - zdali je těmito monology (spíš ale opravdu vyprávěními) možné utáhnout hodinu a tři čtvrtě trvající inscenaci; jde o obsah těchto vyprávění.

Jsou zcela průhlednými alegoriemi na téma xenofobie, rasismu, politického oportunismu, mužského šovinismu etc. etc. - zkrátka nač si člověk vzpomene, co by asi tak mohlo tvořit to správné "angažované divadlo". Divák se nemusí vůbec snažit, všem je mu podáno naprosto polopatě. A za všechno pochopitelně může kapitalismus - systém odsouzený k zániku, neboť ve své sebevzhlíživosti neschopný poradit si s elementárními problémy dneška. Myslel jsem, že můj nejhorší zážitek sezony - Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách Divadla Letí (psali jsme o ní zde a zde) - už nic nepřekoná; mýlil jsem se.
Režie Petry Tejnorová je (na její poměry) zdrženlivá: nechá herce opravdu především vyprávět; některým se daří víc (Saša Rašilov), některým méně (Petr Vančura). Vyjma jednoho okamžiku. Ve výstupu Proměna Toniho Mafiána se rozhodne absurditu nápadu (muži přijdou o své penisy a stanou se z nich ženy - rozuměj: zhroutí se svět mužského šovinismu a zavládne rovnost všech ve všem) vyšponovat do té míry, že ji překlopí ve vážně míněnou oslavu multikulturalismu - na scéně za zvuku etnických písní tančí pestrá směs příslušníků nejrůznějších národností. Jasně, jde o záměr, aby náležitě, v kontrastu, vynikla pointa, kdy se svět zase vrátí do starých kolejí. Jenže celé je to tak přepálené a bizarní, že má z toho jeden div ne chuť stát se rasistou...
Premiéra inscenace 6. června 2019. Více o inscenaci zde.
Recenze vyšla 10. 7 v Lidových novinách (k přečtení zde).