Etlíková: Zem pamätá (Slovenské komorné divadlo Martin - Pražské křižovatky 2019)

Když se koncept vzpříčí v hrdle

Ústřední metaforou inscenace Zem pamätá je výjev, kde hlavní (anti)hrdina zpěvák Karol Duchoň dlouho bez přestání kráčí po běžeckém pásu. Trvá devadesát minut a je obdivuhodné, že herec Tomáš Grega během tohoto pochodování skoro neustále zpívá. Rytmu a stylu jeho hry se přizpůsobují i ostatní herci a vše tak působí velmi soustředěným a sevřeným dojmem. Jakkoliv lze oceňovat dobré technické začlenění "pásové" metafory do struktury díla, je obtížné se vyrovnat se skutečností, že tvoří takřka jediný výkladový pilíř. Dvouhodinové dění se neustále točí kolem jednoduché představy zpěváka jako štvance pozvolného a nenápadného tlaku okolí. Může se jednat o všudypřítomné povzbuzování ke společenskému alkoholismu, které se mu stane osudným, lákání ke spolupráci s komunisty nebo o zneužívání jeho niterné posedlosti zpěvem. Raději, než bych se nekonečně dlouho a stále stejným způsobem dojímala nad bezbranností postavy vůči těmto vlivům, jsem se usilovně snažila zaposlouchat do úryvků z Duchoňova repertoáru a představení si sice povrchně, ale alespoň trochu užít.

Dělala jsem to s představou, že možná vzorně naplňuji koncept tohoto díla a vžívám se do životního rozpoložení zpěváka a jeho fanoušků: utíkám tak jako oni z monotónní nudy k jediné nabízející se alternativě. Kdybych nevěděla, že je festival odkazem k památce Václava Havla, možná bych významy spojené s běžeckým pásem potlačila a přijala názor, že má jít o Duchoňův revival a že tvůrci nekriticky přijímají zpěvákovu osobní slabost a naivitu. Vzhledem k drobnému fanouškovsky nostalgickému vření v sále by se to celkem nabízelo. Pochybuji o smyslu nepsané povinnosti zohlednit pravděpodobné záměry tvůrců i tehdy, když se nacházejí v těžko postřehnutelném latentním stavu - kritický pohled na zpěvákovu sebedestruktivní ochotu nechat se manipulovat zůstává velmi chudý, spíš jen načrtnutý. Zdaleka neudrží pozornost publika po celé trvání dvouhodinové inscenace. Mé pochopení pro Zem pamätá má hodně daleko k tak často oceňované spontánní vstřícnosti. Nemám chuť vychvalovat koncept, do jehož prožívání jsem se musela nutit (Duchoňovy písně mě ke všemu moc nezaujaly). Současně ale musím připustit i možnost, že jsem se do zpěvákovy ztráty vlády nad sebou samým vžila tak důkladně, že teď jen s obtížemi hledám nadhled, o nějž bych mohla pevně opřít svůj názor. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli bych pak inscenaci hodnotila kladněji, kdyby se potvrdila ta druhá varianta.