Mistr a Markétka
(Divadlo Petra Bezruče)
Do fantaskní atmosféry se však až nebezpečně prolamuje realita stalinistického Sovětského svazu – neustále fízlování, obavy, zákazy, závist… Až si člověk trochu kacířsky říká, zda je ústřední milostný motiv Mistra a Markétky vůbec potřeba. Titulní postavy se totiž na scénu dostávají až po více než hodině a jejich příběh tak působí spíš jako vedlejší motiv. Není navíc ani ztvárněn jako osudová láska.
Řekl bych průměrný provozní titul, u Arény to ale nepříjemně překvapí, člověk je v tomhle divadle zvyklý na mnohem vycizelovanější kousky. Třeba tematicky podobná Shakespearova komedie Něco za něco, kterou rovněž režíroval Ivan Krejčí, patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na Ostravaru za poslední roky k vidění. Tentokrát ale podobný inscenační tým šlápl vedle.
Problém je v tom, že Hodge nenapsal historickou hru o vztahu Bulgakova a Stalina. Je to podvratná mystifikace, která ukazuje rozpor mezi vnější (až absurdně milou) podobou sovětského diktátora a jeho krutými činy. V ostravském nastudování jsou však absurdní a komická místa textu buď zatlačena do pozadí nebo úplně vyškrtnuta; inscenace tak míří někam do vod psychologického dramatu. Což je nonsens, v tomhle žánru fungovat nemůže, hlavní postavy nejsou napsány tak, aby bylo možné jejich jednání jednoduše racionálně odůvodnit.
Mandragora (Komorní
scéna Aréna)
Rádce (Národní
divadlo moravskoslezské)
Mistr a Markétka Dramatizace Kateřiny Menclerové se v rozporu
s názvem Bulgakovova románu soustředí především na Wolanda a jeho suitu.
Což mně osobně vlastně vůbec nevadí, kousky téhle ďábelské partičky patřily už
v románu k mým nejoblíbenějším částem.
U Bezručů těmhle scénám dodává šmrnc lehce pokleslé,
kabaretní ztvárnění, ale i propracované kostýmy Davida Janoška. Všechno to
z pozice chladnokrevného, i když už trochu unaveného dirigenta řídí Woland
v působivém podání Norberta Lichého.
Do fantaskní atmosféry se však až nebezpečně prolamuje realita stalinistického Sovětského svazu – neustále fízlování, obavy, zákazy, závist… Až si člověk trochu kacířsky říká, zda je ústřední milostný motiv Mistra a Markétky vůbec potřeba. Titulní postavy se totiž na scénu dostávají až po více než hodině a jejich příběh tak působí spíš jako vedlejší motiv. Není navíc ani ztvárněn jako osudová láska.
I přes tříhodinovou délku ovšem inscenace Alexandra Minajeva
plyne hladce kupředu a komplikované předivo románu převádí na jeviště
srozumitelně, aniž by ale došlo k přilišnému zploštění.
Mandragora Machiavelliho renesanční komedie je z hlediska
obsahového aktuální dodnes – peníze a sex vždycky byly klíčovým hnacím motorem
přirozené lidské tendence ke špatnostem všeho druhu. Struktura hry však je diskutabilní,
vrší na sebe krkolomné komediální zvraty a eskapády. Mandragora bývá označována
za krutou komedii, v Aréně z ní ale dělají spíš řachandu.
Došlo k aktualizaci a zhrubnutí jazyka, herci vedou
postavy až na samou hranu karikatury; bohužel vtipu z tohoto přístupu
dokáží vydestilovat jen pomálu. Asi nejlepší je Šimon Krupa jako slizký, směšně
donjuanovský zbohatlík Kallimach a Adam Langer v roli jeho úsečně
ironického a chápavého sluhy Syra.
Řekl bych průměrný provozní titul, u Arény to ale nepříjemně překvapí, člověk je v tomhle divadle zvyklý na mnohem vycizelovanější kousky. Třeba tematicky podobná Shakespearova komedie Něco za něco, kterou rovněž režíroval Ivan Krejčí, patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na Ostravaru za poslední roky k vidění. Tentokrát ale podobný inscenační tým šlápl vedle.
Rádce Když jsem Hodgeovu hru pod názvem Spolupracovníci viděl
v české premiéře v Divadle pod Palmovkou, přišla mi trochu zdlouhavá,
ale celkem vtipná a se slušným potenciálem. Ten ovšem v Ostravě využít
nedokázali, a i když hru podstatně zkrátili, působila ještě rozvlekleji než
pražská inscenace.
Problém je v tom, že Hodge nenapsal historickou hru o vztahu Bulgakova a Stalina. Je to podvratná mystifikace, která ukazuje rozpor mezi vnější (až absurdně milou) podobou sovětského diktátora a jeho krutými činy. V ostravském nastudování jsou však absurdní a komická místa textu buď zatlačena do pozadí nebo úplně vyškrtnuta; inscenace tak míří někam do vod psychologického dramatu. Což je nonsens, v tomhle žánru fungovat nemůže, hlavní postavy nejsou napsány tak, aby bylo možné jejich jednání jednoduše racionálně odůvodnit.
Dramaturgii a režiséra Janusze Klimszu nejspíš zaujala
otázka, zda se lze zaplést s diktátorským režimem, aniž by to pro člověka
mělo děsivé následky. Jako varování před přitakáním zlu to snad i lze ocenit. Jen
škoda, že je to celé tak fádní.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme