Etlíková: Maďarský akát (Trafó House Budapešť - Palm Off Fest 2019)

Inscenovaný svět po maďarsku (Maďarský akát)

Letošní ročník festivalu Palm Off zahájily dvě maďarské inscenace, jež vznikly pod záštitou budapešťské stagiony nezávislého divadla Trafó, kde často působí i umělci tvořící na mezinárodní úrovni jako je například švýcarský divadelní režisér a zakladatel Mezinárodního institutu politických vražd Milo Rau nebo maďarská taneční skupina Hodworks, která ve svých dílech odvážně kombinuje politično a intimitu. Inscenace Maďarský akát (režírovali Kristóf Kelemen a Bence György Pálinkás) a Pozorovatelé (režie Kristóf Kelemen), jež před pár dny uvedl pražský festival, dokumentují manipulativní strategie, které v Maďarsku uplatňují či dříve uplatňovaly zdejší politické strany. Pohledy na postavy v nedůstojných situacích či situace vyvolávající pocity nedůstojnosti byly během obou představení všudypřítomné.

Vznik Maďarského akátu inspirovaly reakce představitelů protievropských stan na údajné nařízení Evropské unie, že by se mělo Maďarsko zbavit své národně symbolické dřeviny – akátu bílého. Žádné takové nařízení ve skutečnosti neexistovalo: evropští politici pouze vyzvali jednotlivé státy, aby zvážily, do jaké míry jejich přírodě prospívají invazní rostlinné druhy. Akát bílý, přestože ho maďarští politici propagují jako hungarikum, pochází ze Severní Ameriky.

foto Krisztina Csanyi

Hned na začátku představení je vyřčena magická formule, po níž se spouští přízračná férie: existují vědecké studie zaměřené na vliv akátu bílého na maďarský ekosystém, ale těmi se tvůrci zabývat nebudou. Nacionalističtí politici tento strom v následujících scénách prodávají na televizních záznamech jako fenomén schopný posilovat pocit národní identity. Mluvčí s postoji otevřenějšími vůči mezinárodnímu kontextu ho na starších záběrech charakterizují jako migranta, na jehož příkladu je vidět, že cizinci, kteří v zemi zapustí kořeny, mohou být užiteční. Za doprovodu hudby, jež by určitě byla dobrým podkresem nějakého hororu, je poctěn každý(!) divák v hledišti akátovým medem, sirupem a pálenkou. Stromek, jejž tvůrci zasadili do hlíny přímo na jevišti, je v centru pozornosti hýčkán, a dokonce oslavován několika básněmi a zpěvem.

Někdo o této inscenaci hovoří jako o performativní přednášce, v programu stojí, že jde o postfaktické divadlo a fake-dokument. Pro mne toto dílo nejlépe charakterizuje skutečnost, že diváci z velké části sledují dokumentaci performativních akcí, které tvůrci podnikali během inscenačních příprav (např. mystifikační výpravy na střední školu nebo do národního parku za účelem přivlastnit si nebo znehodnotit konzervativní symboliku těchto institucí).

Díky tomu, že si autoři přisvojili výrazové prostředky těch, které kritizovali, nepůsobil jejich postoj povýšeně. Nebyl nicméně ani nečitelný nebo nevýrazný. Tvůrci se sice do nikoho nenaváželi, začali se však s přemrštěnou posedlostí vztahovat k akátu bílému jako k nositeli nejrůznějších sdělení, jež by snad oni sami rádi vyslali světu. Měla jsem pocit, že chtějí všem účastníkům „akátových“ debat ironicky říct: „V našem díle je bílého akátu tolik, že si to ani neumíte představit, tak se jím udavte!“ Jestli jsem z jejich inscenace dokázala vyčíst nějakou tezi, pak spočívala v konstatování, že lpět na dřevině jako na stěžejní součásti něčího politického programu, je poněkud bláznivé.