Mikulka: Misantrop (Deutsches Theater Berlin - PDFNJ 2019)

Misantrop. Nic víc, nic míň

„To nebude klasika, Němci to vždycky nějak rozbijou“, vykládal jsem kamarádce nedivadelnici před výpravou na zahajovací představení Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Vida, a oni nerozbili. Berlínský Deutsches Theater přivezl Misantropa, který staví na slově, ctí autora a nepouští se do žádných výstředností. Jen si teď nejsem tak docela jistý, zda to bylo spíš dobře nebo spíš špatně.

Ohledně charakterizace režijního pojetí nemá smysl nic moc vymýšlet, stačí opsat slogan z programu: „Anne Lenk pojímá 350 let starou komedii jako nadčasovou satiru, přičemž zdůrazňuje věčný rozpor mezi vysokými morálními nároky jednotlivce a žalostně pokulhávající společenskou realitou“. Hrálo se na prázdném šedivém jevišti, rozporuplnost nebo jednoznačnost postav zdůrazňovaly černobílé kostýmy (s různým poměrem černé a bílé), celý příběh i onen ústřední rozpor byl naservírován přehledně, snad až názorně. Krátilo se sice hodně, ale přitom docela nenápadně, nic podstatného nezmizelo. S výjimkou efektní hry se světly v pauzách mezi obrazy se neobjevily prakticky žádné nápady, které by na sebe strhávaly pozornost nebo nabízely nečekané interpretace. Totéž platí pro herce: také oni poctivě, přehledně a názorně předvedli to, co bylo potřeba. Nic víc, nic míň. Výsledkem je solidní, trochu chladná inscenace nesporně kvalitní klasiky.

Když teď napíši, že mě solidnost a poctivá nevýbojnost berlínského Misantropa příliš nestrhla a vlastně mě ani moc nebavila, ocitnu se v pasti. Kolikrát jsem si tu i onde stěžoval na efektní, do sebe zahleděné inscenace, které se planě předváděly na úkor autora. A teď remcám. Ale vždyť snad ani tolik neremcám - byla to inscenace, která má můj respekt. Nic víc, nic míň. 

Foto: Arno Declair 

Více informací zde