Mikulka: Potíže s koncepty (Kosmos, Tanec v temnotách)

Divadlo (přesněji řečeno, koncept)

V minulých dnech jsem v hledišti Nové scény zažil (přesněji řečeno, protrpěl) dvě představení, která měla přes řadu odlišností jednoho společného jmenovatele: dalo by se o nich (přesněji řečeno, o jejich konceptu) vznešeně hovořit, nekonečně dlouho diskutovat, ale nedalo se na ně dost dobře dívat. Mám na mysli domácí Kosmos a hamburský Tanec v temnotách.

Kosmos, foto Martin Špelda

Tanec v temnotách, foto Krafft Angerer

Shodou okolností obě inscenace stály na využití projekcí, problém to však je, alespoň odhaduji, obecnější. Tvůrci totiž v obou případech přišli s efektním konceptem - teoreticky nepochybně dobře zdůvodněným -, jenže přitom jaksi nevzali v potaz, že se onen skvělý koncept může po několika minutách stát krunýřem, který promění představení v nevýslovnou nudu. V případě Kosmu se hrálo s tím, že publikum vidí dění „subjektivně“, očima hlavního hrdiny, ve druhém případě, že toho diváci uvidí tak málo, jak málo toho vidí poloslepá protagonistka. V obou případech to zprvu bylo působivé - jenže pak se koncept okoukal a zůstaly rozvleklé desítky minut projekce, která ze všeho nejvíc připomínala špatné video. Přičemž mi coby divákovi nijak zvlášť nepomohlo, že vznikalo živě přímo na místě. Nezbývá tedy, než optimisticky zadoufat, že to byl jen chybný odhad (přesněji řečeno, ono příslovečné prozkoumávání slepých uliček), nikoli nastolování nového trendu.