Existují divadelní inscenace, u kterých si stačí přečíst anotaci a pak přímo na místě v divadle vidět nějakých pět minut akce. Zbytek je jaksi navíc. Přesně tohle je případ Kočkožrouta, variace na Fassbinderovu hru (a film), která je nově k vidění ve studiu Švandova divadla v nastudování Jana Holce.
Do bavorské vesnice přijede řecký gastarbeiter, jenž se líbí místním ženám a leze na nervy místním xenofobním loserům. Ti jej po nějaké době surově zmlátí, načež onen muž odejde pryč. Že jsou místní neschopní, primitivní, plní nenávisti a že obelhávají sami sebe i jiné, jak to jen jde, je jasné po úvodních pěti minutách. Nic víc se o těch lidech, o jejich motivacích, o mechanismu nenávisti nebo o čemkoli jiném z představení zjistit nedá. Kýžený přesah k současné české situaci zůstává ve své zcela nijaké obecnosti na úrovní zbožného přání (ano, jistě: i v současném Česku je nepochybně mnoho primitivů, kteří si vybíjejí zlost a frustraci na každém, kdo je jiný).
Celé je to zahaleno do zoufale nenápaditého (rádoby)groteskního hávu, přičemž si režie ani herci nejspíš nejsou tak docela jistí, jestli chtěli nabídnout spíš stylizovanou grotesku se zpěvy nebo žertovný rej barvitých figurek vesnických tupců a závistivých žen. Proč se do toho všeho motá loutka v životní velikosti, Bůh suď, nic smysluplného se s ní během představení nestane. Stejně tak zůstává záhadou, proč v závěru představení přejede na pozadí scény velká kabinová lanovka (ano, jistě: všichni víme, že v Bavorsku mají Alpy).
Když inscenaci chybí elementární koncepce, atmosféra a především cokoli, co by alespoň vzdáleně vykazovalo nějaký divadelní šmrnc, nemohou to zachránit dobré úmysly a jednotlivé nápady – zvláště pak nápady výše popsaného druhu. Stručně a bez servítků: Kočkožrout je z hlediska divadla promarněná energie, z hlediska diváků ztráta času.
více informací zde
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v pondělí 3. února (ráno po osmé)
foto M. Hančovský
Do bavorské vesnice přijede řecký gastarbeiter, jenž se líbí místním ženám a leze na nervy místním xenofobním loserům. Ti jej po nějaké době surově zmlátí, načež onen muž odejde pryč. Že jsou místní neschopní, primitivní, plní nenávisti a že obelhávají sami sebe i jiné, jak to jen jde, je jasné po úvodních pěti minutách. Nic víc se o těch lidech, o jejich motivacích, o mechanismu nenávisti nebo o čemkoli jiném z představení zjistit nedá. Kýžený přesah k současné české situaci zůstává ve své zcela nijaké obecnosti na úrovní zbožného přání (ano, jistě: i v současném Česku je nepochybně mnoho primitivů, kteří si vybíjejí zlost a frustraci na každém, kdo je jiný).
Celé je to zahaleno do zoufale nenápaditého (rádoby)groteskního hávu, přičemž si režie ani herci nejspíš nejsou tak docela jistí, jestli chtěli nabídnout spíš stylizovanou grotesku se zpěvy nebo žertovný rej barvitých figurek vesnických tupců a závistivých žen. Proč se do toho všeho motá loutka v životní velikosti, Bůh suď, nic smysluplného se s ní během představení nestane. Stejně tak zůstává záhadou, proč v závěru představení přejede na pozadí scény velká kabinová lanovka (ano, jistě: všichni víme, že v Bavorsku mají Alpy).
Když inscenaci chybí elementární koncepce, atmosféra a především cokoli, co by alespoň vzdáleně vykazovalo nějaký divadelní šmrnc, nemohou to zachránit dobré úmysly a jednotlivé nápady – zvláště pak nápady výše popsaného druhu. Stručně a bez servítků: Kočkožrout je z hlediska divadla promarněná energie, z hlediska diváků ztráta času.
více informací zde
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v pondělí 3. února (ráno po osmé)
foto M. Hančovský
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme