Švejda: Domov na konci světa (Husa na provázku)

Konstrukcí (označení příběh by bylo nemístné), na níž se v Domovu na konci světa navěšuje téma stárnutí a umírání v dnešní společnosti, je schéma ne nepodobné z Přeletu nad kukaččím hnízdem. V domově seniorů, řídícího se ideou co nejzdravějšího stáří (rozuměj přeneseně "života, který nemyslí na smrt"), vládne pevnou (totalitní) rukou "vrchní sestra" (Ivana Hloužková). Jejím praktikám se postaví nově příchozí uklízečka (Sylva Krupanská), která "zřízence ústavu" nakonec de facto přivede ke vzpouře. (Do kontrastu ke světu "idealizovaného stáří" inscenátoři pak ještě staví dokumentární zvukové nahrávky, ve kterých staří lidé autenticky hovoří o svém životě.)

Tělem inscenace jsou ovšem "obrazy ze života starých lidí v ústavu a nejen v něm". Dramaturgyně Kateřina Menclerová spolu s kolektivem předkládají různé důvěrně známé situace (děti se hádají nad nemohoucím stařečkem, kde se ho ujme; dcera vyčítá svému špatně slyšícímu otci, že má nahlas puštěnou televizi; senilní stařenka peče svému synovi, který již dávno zemřel, večeři; skupina starých lidí trénuje paměť apod.) - ovšem zoufale banálně, bez jediného opravdového nápadu (příznačně: pokud tvůrci použijí ukázku z jiného díla na dané téma, např. z Hrabalova textu, ihned to alespoň trochu křísne). Výsledkem je řídký scénář s konstrukcí, která působí velice chatrně, a režie, která se nemá o co opřít, a tak mele naprázdno: obrazotvorná Davidová (za vydatného přispění neméně kreativní Petry Vlachynské coby autorky kostýmů) buď našlehává ornamenty, které si vymyslela, a nebo se uchyluje k pouhému ilustrování textu.
V Domovu na konci světa selhala, řekl bych, především dramaturgie. Tak nepovedenou inscenaci už jsem v Huse na provázku dlouho neviděl.
Premiéra inscenace 17. ledna 2020. Více informací o inscenaci zde.