Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (čtvrtek 10.9.)

Klicperovo divadlo: Ptákovina

První festivalový den se mi tedy zrovna moc nevyvedl. A to i když nechám stranou změnu programu v podobě zrušeného Lepage. Dobu, kdy jsem hodlal v Alfě sledovat naplánovaného Zorra jsem strávil v bouračkové koloně na dálnici, Prefaby byly beznadějně přeplněné, a než jsem to všechno vyřídil, utekly mi i buchtoloutkovské Vítězné svině, které bych s chutí viděl i podruhé.

Moc to nedopadlo ani s doprovodným programem: tři obstarožní francouzští amorci, kteří se ve Smetanových sadech snažili být rozverně roztomilí, mi přišli spíš otravní. No a hlavní večerní program představovala Mikuláškova zbrusu nová inscenace Stát jsem já, kterou jsem viděl o den dříve na premiéře ve Staváku (a byl to zážitek, který bych si zcela jistě zopakovat nechtěl). Z celého festivalového dne tak zůstala jedině Morávkova hradecká Ptákovina.

Přiznám se, že tu hru nemám rád. Nemohu se zbavit dojmu, že Kundera sice horem dolem předvádí svou duchaplnosti a schopnosti vymýšlet efektní paradoxy, divadelní šmrnc se ale jaksi nedostavuje. Tím spíš, že celá politicko-satirická rovina nenávratně ztratila sílu; v šedesátých letech musela být vzrušující, jenže málo platné, dnes už je život trochu jinde. Napůl se zvědavostí a napůl s obavami jsem očekával, jak si tím vším textem poradí Vladimír Morávek: už dlouho jsem od něj nic neviděl, ale i tak je jasné, že umí s předlohou pořádně zatočit. Což by bylo v tomto případě věci jen ku prospěchu.



No, a nezatočil. Prakticky všechny rozvleklé dialogy proběhly víceméně tak, jak leží a běží, režie doplňovala spíš jen vcelku očekávatelné efektní ornamenty. Od neustálého nakukování fízlů ze všech divadelních koutů, přes občasné náznaky hororu až po obrovský zářící kosočtverec, který se v závěru vztyčí uprostřed scény. Zdání závažnosti po celou dobu víceméně mechanicky dodávala hudba v podkresu, nejčastěji temná, občas průhledně ironická v podobě refrénovitě se vracející Ódy na radost. (Nutno ovšem poznamenat, že koronavirus hradecké nešťastně připravil o houfy dětí, které se měly porůznu zapojovat do akce - a pokud tomu dobře rozumím, tak i provozovat hudbu. Na hradeckých fotkách je navíc vidět tylová opona a spousta dýmu, což v Plzní také chybělo). 

Nějak nevím, co si s tím počít. Do strhující (nebo alespoň záživné) podívané mělo festivalové představení hodně daleko. Oběma pánům se omlouvám, ale mám docela silné podezření, jestli ona se v případě téhle Ptákoviny nakonec nesetkala poněkud vyšumělá hra s poněkud vyšumělou inscenační poetikou.

Více o inscenaci zde

foto web Klicperova divadla

O festivalu jsem psal 17. 9 v Deníku N (přístup k článku zde)