Švejda: Perníková chaloupka (A studio Rubín)

Perníková chaloupka (čekání na lopatu) A studia Rubín je po Domovu na konci světa Husy na provázku a Koncovém světle Národního divadla již třetím autorským projektem letošního roku (o němž vím), který se věnuje umírání a smrti (a 17. září k nim přibyde ještě Happy end v hotelu Chateau Switzerland Depresivních dětí...). Téma evidentně visí ve vzduchu. Ale opět - je mi líto - jde o velký nepodarek.
Tak jako režijní obrazoborci Anna Davidová (režisérka Domova na konci světa) a Jan Frič (Koncové světlo), je i Jiří Ondra schopen vtisknout předváděnému elementární divadelnost, nabídnout silné a zábavné (odlehčující) nápady, které - když tak člověk představení sleduje, napadá ho - by se vlastně klidně obešly i bez textové doprovodu - natolik jsou významonosné.

foto Patrik Borecký

Pes je ale, tak jako v Domovu na konci světa i Koncovém světle, zakopán v textové a dramaturgické rovině. Ondra s Lucií Ferenzovou napsali scénář na základě více zdrojů (dvěma hlavními osami jsou rozhovory syna s otcem, postiženým Alzheimerovou chorobou, a dvojice sourozenců, jež jsou postaveny na aluzích na pohádku o Perníkové chaloupce), střídají různé žánry (faktografické údaje, fabulované dialogy, vzpomínky reálných osob apod.) - jde o postdramatickou melanž, kterou režie ještě rozšiřuje o hudební čísla, vtahování diváků do hry aj. Výsledkem je roztříštěná, těkající podívaná, trvající neúměrných sto minut v kuse (což je v komorním Rubínu opravdu na hraně únosnosti), jež - a to je podstatné - nejde ve svých sděleních nad rámec běžných informací, říká (předvádí) jen obecně známé věci (a tím se vlastně pohybuje v rovině banality); neobjeví se zkrátka nic, co by tolik zajímavé téma "otevřelo" nějak jinak, nečekaně a hlouběji.
A tak jedinou věcí, vyvažující její slabiny, zůstává herecký výkon Miloslava Mejzlíka v roli otce - intelektuála, kterému Alzheimerova choroba víc a víc zatemňuje mozek, nicméně pořád mu to ještě (občas) myslí, a tak různě rozvažuje a svět a sebe častuje mnohými jízlivostmi...; Mejzlík střídá různé polohy: pronikavý intelektuální pohled, stařeckou bezbrannost, dětskou trucovitost a umanutost; a vychází z toho velice přesvědčivý, sugestivní a dojemný portrét "muže na konci cesty"...Dalo by se říct: Mejzlík velice dobře ví, o čem hraje.
Premiéra inscenace 8. září 2020. Více informací o inscenaci zde.