Švejda: Happy End v hotelu Chateau Switzerland (Depresivní děti touží po penězích)

Režisér Jakub Čermák je v inscenaci Happy End v hotelu Chateau Switzerland oproti Bordelu L´Amour, na něhož zejména navazuje, poučenější, suverénnější i opulentnější.
Inscenace, mající charakter imerzivního divadla, probíhá ve vybydlených rozlehlých prostorách kláštera sv. Gabriela na Smíchově. Prostředí je to stejně magické jako Venuše ve Švehlovce a Čermák, finančně předpokládám štědřeji podepřen než jindy (inscenace vznikla v koprodukci s festivalem ... příští vlna / next wave), si oné rozlehlosti i finanční štědrosti užívá: prostor bohatě zabydluje (dodávaje mu vskutku charakter hotelu), počet účinkujících (dominují dívky - andělé ve spodním prádle, kombinovaném nemocničními doplňky) se blíží ke čtyřicítce.

Vystoupení běží téměř beze švů a dramaturgických propadů, má oproti "Bordelu" přehlednější a stabilnější strukturu; vše je pečlivě narežírováno, místa vyžadující jistou míru improvizace jsou (alespoň ta, která jsem měl možnost vidět) náležitě ošetřena.
Večer se skládá z několika částí: vstupní přednášky filozofky Anny Hogenové na téma smrt, "velkooperně" předvedenému umírání a obstarání zemřelého, fáze, kdy se diváci rozdělí do skupin a mohou si vybrat, jaký program na téma smrt zhlédnou (vybral jsem si "pro milovníky umění", ve které se - pozor, spoiler! - dražilo vyrobení posmrtné masky, zhlédnutí velkolepého výtvarného obrazu a možnosti někoho zabít) a (dvou)části závěrečné, ve které byli jednotliví diváci - ať již zcela privátně či před zraky ostatních - doprovozeni "šťastně" ke smrti.
Čermákova rostoucí profesionalita je dvousečná. Projevilo se to už na jeho Maryša (mlčí). Na jednu stranu, ve skupinové epizodě, byť třeba poněkud vaří z vody, dokáže dát (průběhem a organizací epizody, vedením hereček) vystoupení pevný tvar a ještě ho zvládne dovést k silné, mrazivé pointě. Na druhou stranu - zvláště ve "velkooperním" čísle - svou efektní eroticko-dekadentní vypulírovaností až nebezpečně směřuje ke kýči, maje (že mě tohle spojení už dřív nenapadlo) velice blízko k tvorbě bratrů Cabanových.
Inscenace se zřetelně snaží nabýt existenciálního přesahu. Nabídnout divákům (které - tak jako v "Bordelu" - vtahuje do hry rozhodně víc než je obvyklé), aby mohl o smrti rozjímat a nějak se s ní třeba i vyrovnat. Mám ale pocit, že projekt spíš zůstává toliko - v širším slova smyslu - instalací, předvedením. Nevím, možná je v něm málo dramatického, možná i jeho přílišná profesionalita a "rozprostraněnost" oslabují možnost hlubšího zásahu. Až bych řekl, že "chybovější" Bordel L´Amour byl vydařenější produkcí. 
Premiéra 17. září 2020. Více informací zde. 

Recenze vyšla 30. 9 v Lidových novinách.