Horácké divadlo Jihlava: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova
Minule jsem si nebyl jistý, ale lidí je letos na festivalu opravdu méně než jindy. Venku se to tolik nepozná (kolem stánků a v hudebních stanech se tísní davy, covid-necovid), zato uvnitř zeje poloprázdno. Nejkřiklavěji v Klicperově divadle: to bývalo během festivalu vždy beznadějně vyprodané, tentokrát jsem už několikeré představení shlédl jen s podměrečným hloučkem diváků, dokonce ještě méně početným, než by odpovídalo nařízené poloviční kapacitě. Zato na dvorku Městské hudební bylo na Vosto5 narváno, přestože to nebylo „openairově“ zadarmo, ale za normální vstupné.
Kabinet zázraků Co se týče divadelních zážitků, Vojckovi, o kterém jsem psal minule, se zatím nepřiblížilo nic. Proti obvyklým zvyklostem navíc zatím nijak zvlášť neoslňuje dokonce ani loutkové divadlo. Musím přiznat, že se to týkalo i Kabinetu zázraků z libereckého Naivního divadla, tedy kousku, který předcházela pověst mimořádné události a na který jsem se upřímně těšil. Problém byl možná i v tom přehnaném očekávání: představení samo o sobě určitě nebylo marné.
Kombinace tajemné atmosféry, loutkářských kouzel, starobylých a z dnešního pohledu trochu naivně znějících citací z Komenského, k tomu dílem obřadně vážné a dílem „standardně usměvavé“ herectví pětice protagonistů… racionálně té koncepci rozumím, vymyšlené to je dobře, stane se toho spousta a všechno klape. Jenže za srdce mě to nevzalo, jak říkává kolegyně Reslová. Tak trochu se mi vrátila zkušenost s obdobně pojatými i oceňovanými tituly Čechy leží u moře a Jsou místa oblíbená tmou.
Martinů Jihlavské Horácké divadlo patří v posledních letech k divadlům, která se chvályhodně snaží překročit stín konzervativní, měšťansky nevýbojné regionální scény. Součástí tohoto překračování je i velká freska o slavném rodákovi z nedaleké Poličky: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Tu napsal (respektive z různých biografických a deníkových zdrojů sestavil) a zrežíroval Dodo Gombár. Vyšel mu z toho útvar olbřímí, informacemi nabitý a zároveň i tak trochu podivný. Inscenace pečlivě a se spoustou detailů (myslím, že často dosti zbytných) sleduje „Bohouškovy“ životní peripetie od narození až do válečné emigrace do USA.
A vlastně ještě dvě poznámky. Nabízí se srovnání s provázkovskou Vitkou, ve které se také probírá jedna životní etapa Bohuslava Martinů. V Brně se ovšem na vzplanutí Martinů a Kaprálové dívali pohledem mladé skladatelky, v Jihlavě (pokud se správně orientuji) vycházeli především ze vzpomínek Martinů manželky. Pozoruhodné rozdíly jsou zajištěny. A úplně na okraj: málokdy se mi stane, aby se mi zcela mimoběžné a nedivadelní aspekty promítaly do dění na jevišti tak silně jako tentokrát. Jenže co s tím: představitel Martinů Jakub Škrdla byl výrazem, postavou i decentním oblekem tak nápadně podobný titulní postavě seriálu Jistě, pane ministře, že jsem se této zcela nemístné asociace nedokázal zbavit až do úplného konce představení. Občas to bylo docela zábavné, musím se přiznat.
Kabinet zázraků Co se týče divadelních zážitků, Vojckovi, o kterém jsem psal minule, se zatím nepřiblížilo nic. Proti obvyklým zvyklostem navíc zatím nijak zvlášť neoslňuje dokonce ani loutkové divadlo. Musím přiznat, že se to týkalo i Kabinetu zázraků z libereckého Naivního divadla, tedy kousku, který předcházela pověst mimořádné události a na který jsem se upřímně těšil. Problém byl možná i v tom přehnaném očekávání: představení samo o sobě určitě nebylo marné.
Kombinace tajemné atmosféry, loutkářských kouzel, starobylých a z dnešního pohledu trochu naivně znějících citací z Komenského, k tomu dílem obřadně vážné a dílem „standardně usměvavé“ herectví pětice protagonistů… racionálně té koncepci rozumím, vymyšlené to je dobře, stane se toho spousta a všechno klape. Jenže za srdce mě to nevzalo, jak říkává kolegyně Reslová. Tak trochu se mi vrátila zkušenost s obdobně pojatými i oceňovanými tituly Čechy leží u moře a Jsou místa oblíbená tmou.
Martinů Jihlavské Horácké divadlo patří v posledních letech k divadlům, která se chvályhodně snaží překročit stín konzervativní, měšťansky nevýbojné regionální scény. Součástí tohoto překračování je i velká freska o slavném rodákovi z nedaleké Poličky: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Tu napsal (respektive z různých biografických a deníkových zdrojů sestavil) a zrežíroval Dodo Gombár. Vyšel mu z toho útvar olbřímí, informacemi nabitý a zároveň i tak trochu podivný. Inscenace pečlivě a se spoustou detailů (myslím, že často dosti zbytných) sleduje „Bohouškovy“ životní peripetie od narození až do válečné emigrace do USA.
Gombár se snaží střídat styly a úhly pohledu, snaží se o velké režijní gesto – a každou chvíli přitom padá do vlastních pastí v podobě banálně názorných ilustrací, sentimentálnosti, neodůvodněné „uměleckoidnosti“ (třeba v podobě několika kvazipohybových momentů) a figurkářského rozehrávání prvoplánově načrtnutých postaviček (usměvavě prostý Jan Zrzavý s bradou natřenou načerveno byl po pár minutách doslova nesnesitelný). Věc však lze samosebou vidět i jinak a ocenit, že se Horácké divadlo zařadilo mezi scény, které se snaží položit důraz na lokální témata, a konec konců i to, že Gombárova inscenace záměrně nejde úplně jednoduchou a samozřejmou cestou.
A vlastně ještě dvě poznámky. Nabízí se srovnání s provázkovskou Vitkou, ve které se také probírá jedna životní etapa Bohuslava Martinů. V Brně se ovšem na vzplanutí Martinů a Kaprálové dívali pohledem mladé skladatelky, v Jihlavě (pokud se správně orientuji) vycházeli především ze vzpomínek Martinů manželky. Pozoruhodné rozdíly jsou zajištěny. A úplně na okraj: málokdy se mi stane, aby se mi zcela mimoběžné a nedivadelní aspekty promítaly do dění na jevišti tak silně jako tentokrát. Jenže co s tím: představitel Martinů Jakub Škrdla byl výrazem, postavou i decentním oblekem tak nápadně podobný titulní postavě seriálu Jistě, pane ministře, že jsem se této zcela nemístné asociace nedokázal zbavit až do úplného konce představení. Občas to bylo docela zábavné, musím se přiznat.
Foto Radek Petrášek (Kabinet zázraků), Igor Stančík a Zdeněk Stejskal (Martinů)
Festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme