Švejda: Deník 1974-1989 (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni se po devíti letech vrátil k Juráčkovým deníkům a ve stejném týmu nastudoval inscenaci Deník 1974-1989, která (odečítám-li správně) vychází z k vydání se zatím chystajících zápisků ze závěrečného období Juráčkova života. Ale nejen z nich - v inscenaci zaznamenáme i úryvky z knihy Dani Horákové O Pavlovi, která nám poskytuje důležitý kontra-pohled.

Prvé Deníky jsem neviděl, mohu tedy jen usuzovat z glosy kolegy Mikulky, ale zdá se, že i pokračování je postaveno na stejném konceptu: "je důsledně koncentrovaná na to, co by bylo možné pojmenovat jako ´problémy Pavla Juráčka s sebou samým´. Samozřejmě, to je jasná ústřední linie jeho zápisků, zde však vynikne skutečně ostře - téměř úplně zbavená reálií, detailů i dobového kontextu." I v "druhé" části sledujeme, zvláště v prvních desítkách minut, téměř výlučně Juráčkovy milostné/vztahové eskapády (nejprve s jeho druhou manželkou Hankou a posléze s Daňou Horákovou). Jsou podány s groteskní nadsázkou, občas téměř až jako situační komedie; opět v gardu trojjediný Juráček (což i umožňuje jisté dramatické rozehrání zápisků) vs. jedna žena. Což o to, herci hrají svižně, je to zábava, ale po chvíli to začne být poněkud monotónní. A především: Juráčkův obraz zůstává prakticky statický a jednotvárný: ufňukaný, bolestínský, samolibý, vlastně nedospělý chlapec, který nemůže nevzbuzovat smích (z aktuální perspektivy, díky nedávno vydané knize Horákové, je tak vlastně zajímavější pohled na její osobu: racionální, cílevědomou ženu, která má "vše srovnané", ve svém životě postupuje po jasně vytyčené cestě a snaží se k obrazu svému předělat i naprosto odlišného Juráčka... to skutečně nemohlo fungovat).
Režijní duo Kubák - Nováková samozřejmě po čase (cca hodině) začne pracovat s principem kontrastu, nechá Juráčka vyprávět dlouhý ztišený monolog, a do textu vstupují (jak se přiblíží rok 1977, Juráčkovo podepsání Charty 77 a jeho obtíže s režimem, jež řeší odchodem ze země) společensko-politické záležitosti - ale těžiště už je nenávratně vychýleno: kdyby inscenace netrvala dvě a čtvrt hodiny, ale hodinu, nic by se nestalo a prospělo by jí to (vždyť za hodinu a půl inscenátoři dospějí někam k roku 1978). Co ale nejvíc mrzí: že se v inscenaci vlastně neobjeví, proč stojí za to se Juráčkem zabývat. Že vskutku byl - i přes jeho (zdá se) nesnesitelné povahové vlastnosti - výjimečný literát (scénárista). 
Tak jako v "prvém" dílu, i zde má inscenace náhlý, neefektně strohý konec. Nepovažuji to za přednost. Působí to spíš jako nedodělek, nedotažené zobrazení Juráčkova konce života, jenž byl věru truchlivý.