Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 2. 8. - Úl, Adéla ještě nevečeřela)

Počasí je na letošním Hronově sice kolísavé, ale divadelní kvalita v zásadě velmi slušná. Potvrdily to přes výhrady i dvě inscenace souborů, které se hronovské žatvy účastní pravidelně - kladenského V.A.D. a Hrobesa, jedné z divizí holešovického Divadla Radar.

Úl Kazimíra Lupince a kolektivu V. A. D. bývá přirovnáván k Havelkovu Společenství vlastníků, ale to je - zdá se mi - paralela spíš povrchní, způsobená schůzovním rámcem obou kusů. Úl ale nemá ambici být podobenstvím mocenských bojů ve společnosti a jeho stavba je podstatně volnější, než u předchozích Upokojenkyň kladenského souboru. 

Mnohem příhodnější se mi u Úlu zdá být srovnání s Našimi furianty, které na Problémovém klubu nadnesl Milan Schejbal - líčení komických potyček v jedné základní včelařské organizaci během delšího období (Jitka Šotkovská nazvala svou recenzi příhodně Včelařův rok) je opravdu spíš portrétem "furiantské" potřeby i v oblasti svého koníčku bojovat o prestiž a uznání okolí. Ostatně hlavní z několika dějových linií Úlu se týká tragikomického úsilí včelařů středního a vyššího věku bojovat o pozornost a přízeň nové mladé členky sdružení. 

Celek pak kolísá mezi vybroušenými scénami vpravdě formanovského trapna, jako je bezohledně věcná organizace oslavy stařičkého Jařely (brilantně minimalistický Jiří Suk), a podstatně přímočařejšími komediálními etudami sebepředvádění "trubců" před pohledným mládím. Při jisté nevyrovnanosti textu je tady stále ovšem zážitek ze samozřejmé herecké souhry kladenského ansámblu, mimořádné nejen na amatérské poměry. Kromě Suka a tradičně suverénního frontmana souboru Lupince je to zejména nenápadně tragikomická kresba Emy Spurné, jejíž pokladnice Květa láskyplně opečovává Lupincova Švarce obdivnou pozorností i domácími buchtami, aby pak byla ze své pozice razantně vytlačena "mladou královnou".

Tradičním smutkem festivalových referátů je psát o produkcích, které člověk viděl mimo festival v podstatně lepší kondici. To je příklad hrobesácké inscenace Brdečkova, Brouskova a Balašova muzikálu Adéla ještě nevečeřela, která má ve stísněných domácích podmínkách kouzlo hravě naivní zkratky z výpravného velkomuzikálu. Na jevišti Jiráskova divadla se do značné míry vytratilo, nemluvě o ztrátách, které na energii, souhře a tahu kusu vykonala lockdownová pauza. Zatímco v činoherní rovině je vidět, že soubor má s poetikou ironické nadsázky hojné zkušenosti a uhraje si vesměs své (hlavně to platí o Kryštofu Mendem jako Nicku Carterovi a Radku Šedivém jako padouchovi Rupertu von Kratzmar, potěšil i potutelně insitní výkon Filipa Brouka coby profesora Bočka), v hudebních číslech zbyla ze záměrné chudoby prostředků občas prostě jen chudoba. Nezbývá tak než jen doporučit návštěvu Adély v domácích podmínkách, v premiérové formě to byl velmi osvěžující zážitek.

foto z Úlu David Slížek