Dubský: Festival Divadlo (neděle 19.9.)

Serotonin (MeetFactory)
294 statečných (Divadlo pod Palmovkou)
Vina? (Dejvické divadlo)

Serotonin Dramatizace románu Michela Houellebecqa je velkým sólem Jana Hájka. Jeho antihrdina je studnicí nenávisti a pohrdání vůči okolí, ale především vůči sobě samému. Jen obtížně nachází důvody, proč žít. Hájek ale dokáže ztvárnit aroganci hlavní postavy s elegancí a ironickým odstupem, takže Florent-Claudea nakonec divák dokáže částečně pochopit.

Předloha není zrovna snadno adaptovatelnou látkou, stojí hlavně na filozofických pasážích, ale dramatizace Matěje Samce není statická, zapojuje do děje i Florentova kamaráda, bývalou milenku a platonickou lásku. Inscenace tak nenudí, i když se kvůli silnému negativismu a bezvýchodnosti člověk obtížněji napojuje na stejnou vlnu.


294 statečných Tomáš Dianiška má jako autor ohromný talent na skloubení vážného tématu a takřka rouhačského přístupu k němu. V inscenaci 294 statečných posunul laťku zase o trochu dál. V povedeném Mlčení bobříků jsem měl pocit, že některé scény byly udělány šokující tak trochu na efekt, u nové inscenace Divadla pod Palmovkou je znát, že Dianiška jako tvůrce vyzrál.

Na jedné straně tak autor a režisér představí hrdinství účastníků protinacistického odboje, na straně druhé se nebojí ani černého humoru v situacích, jako je mučení zajatých vězňů a podobně. Skutečné události a postavy jsou pro něj jen odrazovým můstkem, bez piety je kombinuje s různými popkulturními odkazy (parašutisti Gabčík s Kubišem znázornění jako osvalení hrdinové z nějakého akčního filmu) či starým židovským mýtem o Golemovi. Humor obrušuje hrany patosu, ale zároveň se svým hrdinům nevysmívá a dokáže je zobrazit i ve vážné poloze a se zřetelnou poctou všem obětem heydrichiády na závěr.

Herci tenhle přístup přijali za svůj, za všechny bych zmínil Dianiškova dvorního herce Jakuba Albrechta v roli Gabčíka, Dennyho Ratajského v úloze Zelenky-Hajského a téměř klaunskou dvojici (nejčastěji ztvárňující gestapáky) Jiří Panzner a Jakub Tvrdík.

Pro mě jeden z vrcholů letošního festivalu.


Vina? Novinka Dejvického divadla přináší očekávaný standard. Režisérem Ivanem Trojanem umně vystavěné scény těžící ze sehranosti hereckého souboru a žánrovou rozkročenost, kdy se komediální začátek posouvá do vážnější roviny.

První část tematizuje umělecké i osobní konflikty v divadelním souboru, což je vtipně propojeno s premiérou Goethova Utrpení mladého Werthera. Dějový twist na konci první části pak určuje ráz druhé poloviny, která se zabývá otázkou, jak moc je člověk odpovědný za své činy a jejich důsledky, zda nese vinu na rozhodnutí druhých, pokud k nim sám nemalou mírou přispěl.

Bohužel jsem měl ze hry Daniela Majlinga pocit, že věci se tu dějí více z vůle autora než z vnitřní logiky dramatu a charakterů postav. Po belgické Rodině je to už podruhé, co se v Plzni hledalo vysvětlení sebevraždy, také tentokrát zůstává odpověď nejasná.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto: Andrea Černá, Roman Dobeš, Hynek Glos

29. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO