Dubský: Festival Divadlo (pátek 17.9.)

Manželská historie (Jedl)
Ztracené iluze (Divadlo Na zábradlí)  
Rodina (NTGent)

Manželská historie Režisér Jan Nebeský s autorkou scénáře Lucií Trmíkovou se tentokrát zaměřili na intimní život švédského spisovatele Augusta Strindberga, který byl znám svými misogynními postoji. Nesmí samozřejmě chybět David Prachař, který ztvárňuje Strindberga, tentokrát ještě do týmu přibrali Annu Fialovou, která tam velmi dobře zapadla.

Divák, který už nějakou inscenaci Divadelního spolku Jedl viděl, dostane přesně to, co může očekávat. Kabaretní pásmo přetékající ironií, kde se civilní momenty střídají s okamžiky vyhrocené exprese, živý hudební doprovod a také extravagantní kostýmy Petry Vlachynské. Celé toxické soužití Strindberga s manželkou Siri je pojednáno s velkou nadsázku, je to taková jedovatě vtipná glosa na téma partnerských vztahů. Mimo to ještě tvůrci tematizují vztah herců k divadlu, k sobě samým, jejich křehké sebevědomí a lásku k práci, která se může podle situace změnit v prudkou nenávist.

Ztracené iluze Dramatizace románu Honoré de Balzaca dopadla tak napůl. Režiséru Janu Mikuláškovi se dobře povedlo převést na divadelní prkna příběh mladého Luciena Chardona, který je zpočátku ve své naivitě pouze loutkou v rukou společensky výše postavených lidí. Postupně do sebe ale jako houba vsakuje všechny manipulativní techniky a strategie okolí a sám se stává nebezpečným protihráčem. Jenže právě v tom pramení jeho zkáza – pro mocnější začne být nepohodlný, a tak je drsným způsobem poslán zpět do nižších pater společnosti.

Vojtěch Vondráček dokáže srozumitelně podat vývoj postavy – je přesný jako dětsky naivní mladík, ale rychle se dokáže přeorientovat v oportunistu využívajícího bez skrupulí všechny možné prostředky k dosažení svých cílů. Nakonec ho ale takový život semele a končí jako uzlíček nervů ponižující se před kdekým.

V druhé rovině inscenace zachycuje společenské ovzduší Paříže, hlavně novinářské a na ně navázané umělecké kruhy. A tady bych řekl, že se úplně nepodařilo Balzacovu předlohu aktualizovat na dnešní poměry. Důraz na šlechtické tituly, fungování mediálního prostředí nebo vztah umělecké kritiky k recenzovaným dílům – to vše uzamyká příběh do konkrétního časového období, dnes už to přece jen funguje o dost jinak.

Na škodu by nebyly ani ostřejší dramaturgické nůžky, tříhodinová stopáž je trochu přepálená, myslím, že Mikulášek jevištní zkratku ovládá natolik zdatně, že by dokázal podat příběh srozumitelně i na menším prostoru.


Rodina Kdyby mně někdo podrobně popsal, jak vypadá inscenace z belgického Gentu, očekával bych, že mě bude asi dost iritovat. Nemá žádný děj, z velké části je založena na principu live cinema, přesto má ale neskutečně silnou atmosféru.

Inscenace je zčásti dokumentární, jelikož je založena na skutečném případu hromadné (a na první pohled zcela nesmyslné) sebevraždy jedné francouzské rodiny. Divák sleduje v hyperrealisticky vystavěném prostoru rodinného domu poslední večer takové rodiny. V inscenaci ji ztvárňují skuteční manželé a jejich dvě dospívající dcery. Celý večer se vlastně neděje nic moc neobvyklého – sledujeme přípravu večeře, učení angličtiny, vyprávění starých historek, koukání na rodinné video… Protože však člověk ví, kam tohle všechno vyústí, nese každé slovo a každé gesto ohromné napětí. Díky kamerám je možné na velkoplošné projekci sledovat detailní výrazy představitelů a skrze ně se snažit pochopit jejich myšlenkové pochody. Tady konečně vidím smysluplné využití principu live cinema, který je v poslední době občas používán zcela nadbytečně.

Když je představení dovedeno se stále stejným tlakem na absolutní realističnost do tragického konce (žádného triku při aktu sebevraždy jsem si nevšiml, podvědomě jsem očekával zatmívačku), cítí se člověk nepatřičně, že sleduje něco tak intimního, jako jsou poslední chvíle této rodiny. Tahle formálně neobvyklá inscenace disponuje slušně mrazivým vyzněním.

LUKÁŠ DUBSKÝ

29. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO

foto: Robert Vystrčil, KIVA, Michiel Devijver