Mikulka: Špinarka (Divadlo Petra Bezruče – Dreamfactory)

Cílovky a necílovky

Lochneska, o které jsem psal včera, se poslední den „ostravské sekce“ Dreamfactory ustálila někde uprostřed. Dianiškova Špinarka je kousek předurčený k tomu, aby se stal diváckým hitem: zdejší oblíbenkyni připomíná způsobem velmi uctivým, velmi dojímavým a také naprosto bezpečným.

Špinarka v roztomile naivním podání pěvecky dobře disponované Markéty Matulové (že občas neintonuje úplně dokonale, je pochopitelné, ty písně skutečně nejsou snadné) odzpívala několik hitů a v sérii krátkých scének předvedla, že to neměla lehké. Ani sama se sebou, ani doma, ani na pódiu; moc hluboko se přitom nešlo, a ani jít nemělo, zato sentimentu bylo řádově víc než zlehčujícího humoru, který je pro Dianiškovy biografické opusy typický.

Uznávám, nejsem cílovka. Na tom, že mám Věru Špinarovou zařazenou jako jednu z dost protivné plejády normalizačních popařů však tahle inscenace nic moc nezměnila. Ti, kteří cílovkou byli, na závěr dlouho tleskali ve stoje a v průběhu představení nadšeně reagovali dokonce i na spíš ironicky míněné citace koncertních klišé typu „Ahoj, jste tu?! Neslyším, hlasitěji!“

P.S. Svědomitě nepřipraveni 

Popisovat divadelní improvizace je spolehlivá cesta k tomu, jak ze sebe udělat pitomce - a stejně přitom nic podstatného neříct. Kouzlo okamžiku a náhodných zajiskření je nezachytitelné. Takže se tomuto marnému pokusu s omluvou vyhnu i v případě improvizace Svědomitě nepřipraveni pražského kvarteta My kluci, co spolu chodíme. Ale bylo to na závěr večera představení opravdu milé a plné nápadů. Takže alespoň jeden, který se dá popsat relativně snadno: pod jakousi záminkou (už si nepamatuji jakou) vytáhnout z publika na jeviště drobnou divačku a po chvíli vrátit na její místo jednoho z herců se slovy „ta nám vyrostla“.

více o inscenaci tady
Foto DPB
o ostravské části festivalu Dreamfactory budu psát do SADu