Švejda: Vzpomínky na Togoland (Handa Gote Research & Development - Alfred ve dvoře)

Handa Gote Research & Development si ve své nejnovější inscenaci Vzpomínky na Togoland utahuje ze zhoubného trendu tzv. euroinscenací, postavených na „správných“ a „záslužných“ tématech, na které se dobře získává grantová podpora a s nimiž pak divadla směle obrážejí nejrůznější mezinárodní festivaly. Soubor upíná pozornost zejména na dnes velmi oblíbené dokumentární divadlo, které se – stručně řečeno – snaží o co nejvěrohodnější a nejautentičtější postižení reality. Jako prostředek mu k tomu slouží mystifikace o československé kolonii v Africe, Československém Togu, od jehož vzniku loni údajně uběhlo sto let.

Dvojice českých „expertů“ nejprve popisuje a dokumentuje  průběh československé kolonizace Toga, dvojice afrických – v Čechách usazení potomci tožkých obyvatel – sdělují své nejrůznější životní zkušenosti. Vše se odehrává ve vyrovnané atmosféře, tvůrci nijak netlačí na pilu ironie, významy, které pod „klidnou hladinou“, v níž realita a fikce splývají, si musí divák domyslet sám.
Zlom nastává v okamžiku, kdy účinkující odhalí, že si celou historii Československého Toga pouze vymysleli – a že se jim na to přišlo. A trpí, že sami díky takové koloniální minulosti, jak je dnes zvykem, nemohou trpět – protože na to se umělcům dobře shánějí peníze. V těchto pasážích je kritický osten inscenace zcela zřejmý. A kritika „příliš snadného“, černobílého čtení minulosti a světa vůbec pokračuje i v následující části, kdy si „bílí“ a „černí“ experti – tím, že si nasadí celohlavové masky s opačnou barvou pleti – prohodí své role: „černí“ příkladným grantovým (pseudo)jazykem popisují činnost Handa Gote, hovoří o všech těch správných progresivních tématech, kterým se soubor jakože věnuje; a „bílí“ zase divákům sdělují zkušenosti se „všednodenním“ rasismem, s nímž se u nás potkávají... Jak to tedy ale je? Kdo jsou ti, kteří jsou vinní, a kdo ti, kteří trpí? Běloši nebo černoši? Lze to takto vůbec klasifikovat?
Kritika Vzpomínek z Toga obecně míří proti všem, kteří si, třebas v dobré víře po nápravě minulých i současných nespravedlností, vidění skutečnosti nepřiměřeně zjednodušují, a kteří na svou „nápravu“, ať již třeba jen uměleckou, tak snadno získávají nejrůznější finanční prostředky (a následně ocenění).
foto Zuzana Lazarová
Premiéra 6. září 2021. 
Recenze vyšla 10. září 2021 v Lidových novinách (přístup k textu zde).