Žbluňk, čvacht, šplouch
Nápad udělat ze slavného Bulgakovova románu Mistr a Markétka jakýsi pokleslý kabaret, místy přepjatě groteskní a místy záměrně laciný, nevypadá úplně marně. Jenže, aby to vedlo k přijatelnému výsledku, musel by být onen záměr podepřen opravdovým divadelním drajvem. V Dlouhé to skončí spíš u nemasných neslaných scének natahovaných do neúnosné délky rozehráváním pramálo vtipných a mdle groteskních nápadů-nenápadů. (Setrvale rozverné skotačení ďábelské družiny je doslova nesnesitelné.)
Příznačně vyhlíží rozhodnutí vytvořit neustále se vracející refrén z vtípku, který sám o sobě působí dost dětinsky: postavy „strčí“ ruku nebo nohu do imaginární vody a prohlásí cosi jako „Žbluňk, čvacht, šplouch“. Dovedu si představit, že na zkouškách s tím mohla být veliká legrace, jenže při představení se setrvalé žbluňkání a čvachtání stane spíš odrazem marnosti inscenace, která ulpívá na povrchních detailech a k tomu podstatnému se nedostane.
Příběh Mistra, Markétky a dráždivě nejednoznačného ďábla byl totiž odmocněn na vcelku prvoplánovou historku o tom, jak láska jedné krásné a statečné ženy zachránila jednoho ukřivděného umělce. S legračním, ale vlastně docela dobráckým ďáblem (kterého Jan Vondráček zironizoval totožným způsobem jako předtím už nespočet dalších postav) a s dosti banálním happyendem. Pokud mimořádně nejednoznačné dílo, jakým je Mistr a Markétka, vidí inscenátoři opravdu takhle jednoduše, je to na pováženou asi ještě víc, než to, že se jim moc nepovedla snaha o pokleslou legraci.
foto Pavel Hejný
více informací zde
o inscenaci budu psát v SADu 1/2022
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme