Škorpil: Mistr a Markétka (Divadlo v Dlouhé) a Ptáci (Schauspiel Köln)

Dvakrát v záplavě
Kdybych byl syntetikem, měl rád velká slova a oblibu vynášet soudy na statisticky nepodstatném vzorku, prohlásil bych, že divadlo škrcené covidem si libuje v mnohosti. Ale protože nejsem… (Znalci a pamětníci jistě rozeznali typicky zemanovskou figuru.) Pravdou ovšem je, že setkat se ve dvou po sobě následujících večerech s divadlem, jež v mnohosti obrazů, slov i stopáže skýtá tak málo myšlenek a nakonec i divadelní zajímavosti, jednomu na optimismu nepřidá. Zvláště, jde-li o tak na první pohled protichůdné „vzorky“ jako je Divadlo v Dlouhé a Shauspiel Köln.

Mistr a Markétka v Dlouhé oplývá obrazy. Či spíše obrázky. Kartinkami. Bulgakovova stalinská Moskva je plná karikatur. Od literátů, přes občany a občanky, kritiky, činovníky až k Wollandově suitě. Všechno se to pitvoří, prská, mňouká a všelijak nakrucuje. I magik Wolland si tu a tam zastepuje. Rybníčky jsou imaginární, ale tramvaj kašírovaná a ples notně opulentní. Kostýmy pak patřičně hranaté a paruky a příčesky výrazné. Jako v těch kreslených vtipech říznutých ozvuky avantgardy. Jen mi k tomu nějak nesedí rap a techno, které provozuje nejen Hela s Kocourem, ale tu a tam si na něj „zlověstně“ zatančí celé osazenstvo. Obraz střídá obraz a výjev. SKUTR opět – pro mne – potvrzuje pověst ilustrátorů. Jen tentokrát chybí tempo a scelující atmosféra a nálada. Možná i styl. Finální zjištění že to vše se dálo jen kvůli čisté lásce Mistra a Markétky a smutku Pilátově je zatraceně málo.

To Stephan Bachmann v Ptácích obrazy a efekty spíše šetří, vystačí s jednoduchou scénografií, v níž mobiliář často přechází z jednoho výjevu do druhého. O to více se ale mluví, vypráví a vysvětluje. Až seriálově zamotaná historie jedné židovské rodiny těká od holocaustu do současnosti a zpět se zastávkami v různých epizodách izraelsko-palestinského konfliktu. A vše je nutno vysvětlit, doříct a pokud možno i ne zrovna obratně dohrát, tak aby každý pochopil. V Mistrovi a Markétce zazní že „Krev není voda.“, zde platí navíc, že ani geny nejsou žádná sranda. A výsledek, či – chcete-li – poselství: dokud nebude mezi Židy a Araby míru, nenajde hlavní hrdina klidu. Jak nám zopakuje pěkně čelem do publika na středu pohasínajícího jeviště. Kdo by se odvážil nesouhlasit. A kdo by se opovážil nedojmout se Mistrem a Markétkou objímajícími se po smrti na „létající lavičce“ či Pilátem odcházejícím za svým filosofem po měsíčním paprsku.
Jen si říkám, proč muselo být na tak banální sdělení vynaloženo tolik obrazů či slov.

foto Pavel Hejný a Tommy Hetzel