O Mockově showcase, v jejímž rámci se tento týden v Alfredu a v Arše představily celkem čtyři tituly, budu psát podrobně do SADu, takže zde jen stručně a na okraj. Trojice inscenací Virtual Ritual, I Am the Problem a Present:Perfect (poslední kus, Shadow Meadow, bude k vidění dnes večer) nabízí politické divadlo, které disponuje několika převelmi vzácnými přednostmi: netváří se, že ví, nenabízí žádné jednoduché řešení, nezadupává nikoho do země - místo toho dokáže najít a velmi divadelními prostředky otevřít problém. Umí být srozumitelné a současně znejisťující. Umí se chytře a velmi úlevně vysmát přepjatostem a fanatismu. Navíc je zábavné, i když většinou dost hořce.
Témata i poetika se mění: v první jmenované inscenaci se na prolnutí reality a počítačové hry zkoumají vnitřní běsi a současně cosi jako odcizený vztah k realitě, ve druhé se trojice performerů po řadě peripetií napraví do podoby vzorných uživatelů sociálních sítí a ve třetí se publikum změní v návštěvníky muzea, kteří si na příkladu několika exponátů připomenou, jaké trable mohou nastat s minulostí a jejími interpretacemi.
Příznačné je, že mě všechny tři zmíněné inscenace dokázaly vytáhnout z komfortní zóny, donutily mě, abych si jejich témata sám pro sebe znovu přerovnával - aniž bych přitom dokázal jednoduše odhadnout, co si o nich vlastně myslí samotní tvůrci. Obvykle tomu je přesně naopak, což je jeden z důvodů, proč bývá tvorba většiny současných prefabrikovaně politicky angažovaných divadelníků otravná a banální. Setkání s Janem Mockem dává naději, že politické divadlo nemusí být jen kázáním přesvědčeným nebo soutěží v tom, kdo dokáže dát lépe za uši tomu, komu se zrovna v příslušné bublině dávat za uši sluší.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme