Dubský: Matka a Racek (Národní divadlo Brno)

Matka

Dramaturgické plány kamenných divadel vznikají s velkým předstihem, a tak obvykle nemohou reagovat na aktuální dění. V Redutě se ovšem brněnské Národní divadlo tentokrát skutečně trefilo, když naplánovalo uvedení protiválečné hry Matka od Karla Čapka. Hlavně na začátku druhé půle si člověk uvědomí, že z televize znějící zpráva o invazi cizích vojsk může být stejně dobře Čapkův text jako i pár dní stará reportáž z Ukrajiny.

Režisér Štěpán Pácl přitom modernizuje jen v drobnostech, jako je třeba mobiliář nebo spor bratrů Kornela (Vojtěch Blahuta) s Petrem (Viktor Kuzník), který připomíná dnešní hádky progresivistů se zastánci tradičních hodnot. Fascinaci lidí násilím evokuje scéna Antonína Šilara, který z Otcova pokoje vytvořil jakési válečné muzeum, lze v něm najít všechno možné od mačet a štítů primitivních národů přes samopaly až po moderní rakety.

Jak už to u Čapka bývá, dialogy zní místy trochu knižně a tezovitě, ale herci se s touto nástrahou dokáží vypořádat. Hlavní tíha leží pochopitelně na Tereze Groszmannové, která v titulní roli vytvořila ženu balancující mezi naštvaností, nepochopením a elementárním smutkem; silné emoce dokáže dávkovat a uvěřitelně střídat se ztišenými momenty zoufalství. Skvělý je Tomáš Šulaj jako Otec, jenž podává svoje repliky s lehkým odstupem, vytváří prostor pro černý humor, díky němuž ještě lépe vyniká absurdita války.

Matku jsem viděl na veřejné generálce, ale už tam působila silným dojmem.



Racek

Večerní představení Racka v Mahenově divadle (opět v režii Štěpána Pácla) už takovým zážitkem nebylo. V souvislosti s touto inscenací Čechova se mi vnucuje slovo nedotažené. Řešení některých scén je vyloženě povedené – třeba jemným humorem oplývající námluvy Niny a Trigorina nebo samotný závěr, kde doktor Dorn (přesvědčivý Petr Kubes) oznamuje smrt Trepleva.

Jiným scénám ovšem potřebná síla chybí, třeba pro drama zásadní linie vztahu Niny (Eliška Zbranková) a Konstatntina (Viktor Kuzník) stojí od počátku na vodě. Zatímco Treplev působí hyperaktivním a skoro dětinským dojmem, Zarečná je mnohem dospělejší a cílevědomější, milostný vztah je mezi nimi obtížně představitelný. Neřekl bych ale, že jsou na vině herci.

Sorin (Roman Nevěčný) působí jako takový domácí maskot (vynikne to, když jej Treplev často poplácává po hlavě, jako kdyby to byl nějaký zvířecí mazlíček), což značně oslabuje tragičnost jeho osudu. Trigorina pak Jiří Suchý z Tábora pojal jako pozéra, čímž tvoří s Arkadinovou Terezy Richtrové vyrovnanou dvojku, u ní je navíc hodně akcentována i její chamtivost.

Páclova inscenace sice nenudí, jelikož se podařilo rozehrát mnohé komické motivy, ovšem hořkosměšný osud jednotlivých postav zůstal jen naznačen.


LUKÁŠ DUBSKÝ

více informací zde: Matka , Racek

foto Marek Olbrzymek