Mikulka: Opera Ibsen – Přízraky (spolek Jedl)

S touhle inscenací se to má tak trochu jako s propagační fotografií, která detailně ukazuje povadlé poprsí a břicho jakési starší dámy. V programu to je zdůvodněno tím, že dotyčná fotografie působí provokativně - stejně, jako ve své době působila provokativně Ibsenova hra. To je nepochybně pravda, ale nevím, nevím, zda se nejedná o logiku poněkud vnějškovou, respektive o spojení spíše chtěné, než o čemsi podstatném vypovídající.

V „operních“ Přízracích se toho takto spojuje-nespojuje více, počínaje záměrně nelibozvučnou hudbou Matouše Hejla, přes poněkud silové herectví až po tradičně extravagantní kostýmy Petry Vlachynské. Za společného jmenovatele by asi mohla být označena groteskní přepjatost, kombinovaná s vážným sdělením: Lucie Trmíková Ibsenovu hru razantně zkrátila, ponechala však v podstatě všechny původní motivy (přičemž relativně zvýraznila ty spojené s postavou stále zoufalejší matky, jíž si sama zahrála). Řada jednotlivostí je působivých, kromě kostýmů je pozoruhodné třeba i svícení, obávám se však, že se jednotlivé postupy a inscenační prvky spíš volně hromadí, než že by se ústrojně propojovaly nebo dokonce umocňovaly.

Platí to dokonce i pro hudbu. Označit Nebeského inscenaci za operu je nadsázka, mnohem více se tu mluví, než zpívá. Jedinou výjimkou je operní zpěvačka Magdalena Malá, několik „árií“ má i pěvecky disponovaný Miloslav König, ostatní zůstávají spíše u mluvení (dojde však i na trochu nezáživné dialogy, které evokují operní postupy vytrvalým opakováním několika replik). Systém, podle kterého se přecházelo z činohry do zpěvu, mi ovšem, přiznám se, poněkud unikal. Zpěv nesloužil jako vystupňování emocí, což by se dalo jednoduše předpokládat, prostě se občas objevil, z ne zcela jasných důvodů (ponecháme-li stranou pěvecké dispozice účinkujících), a pak zase ustoupil činohře doplňované živě hranou hudbou.

Jan Nebeský se Ibsenem zabývá celou svou režijní kariéru (k Přízrakům se ostatně vrací už podruhé) a jeho zásluhy na zesoučasnění zastarávajícího klasika jsou nesporné. Poslední setkání však zaujme spíš formou než objevnou interpretací. Vyznívá totiž jako poněkud „digestové“ úderné převyprávění pověstně depresivního obsahu hry, volně doplněné množstvím prvků sice efektních, ale nijak zvlášť spojitých.

více informací zde
foto Zuzana Lazarová (z programu inscenace)

v SADu 2022/4 bude o inscenaci psát Marie Zdeňková