„Hned bych se tam vrátil“
„(Devadesátky) byly v zajetí pruderie mocensky vychýlené heteronormativity, která se děsí hlavně představy čehokoli jiného, neovládnutelného, paralelního, jakéhokoli trans, nebinarity, něčeho kam nedosáhne /…/ po dekády patriarchát „canceloval“ vše, co jej zneklidňovalo.“ Když jsem si před představením přečetl v programu úvahu Evy Klíčové o devadesátých letech, ovanul mně spíš duch doby, která devadesátým létům předcházela: i tehdy stačilo mít připravených pár správných termínů a ideologických pouček, na které se dalo spolehlivě a bez velké námahy narazit naprosto cokoli. Akorát, že tehdy to byl spíš třídní boj, imperialismus a vykořisťování pracujících. No nic. Moc vstřícně mě tahle četba vůči právě začínajícímu představení nenaladila.
A k tomu ještě jedno velké plus: málokdy se povede tak dobře vyvážit „dokumentární složku“, v tomto případě výpovědi zaměstnanců Discolandu, s divadelním balením. Na Zábradlí neilustrují, nedrží se při zdi, zároveň se ale nenechají strhnout k samoúčelným ornamentům. Kolem jednotlivých výpovědí spíš vytvářejí cosi jako měňavě groteskní atmosféru, která všechna ta vyprávění - ve své banalitě docela příšerná - dílem ironizuje a dílem po zákonu kontrastu umocňuje. Dost možná to odpovídá surreálně blyštivé, erotizovaně zkouřené a současně hrozivě atmosféře, která v Discolandu nejspíš panovala v dobách jeho největší slávy.
A když se k tomu připočtou srozuměné výkony všech zúčastněných (bylo by nespravedlivé někoho vypichovat), vyjde z toho optimistický závěr: Discoland je víc, než jen příjemné překvapení, nebál bych se jej označit za nejlepší inscenaci Divadla Na zábradlí za pěkných pár let.
foto KIVA
recenze vyjde v Deníku N
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme