Škorpil: Discoland (Divadlo Na zábradlí)

 S klasikou žánru dokumentárního divadla, metodou verbatim, se již nesetkáváme tak často. Snad odtud pocházela moje počáteční nespokojenost s Discolandem Petra Erbese a Borise Jedináka. Na jazyk se mi dral můj starý argument, že sice byl shromážděn ultrazjímavý materiál, ale zda by nebylo pohodlnější přečíst si ho v časopise či knize. Zkrátka mi chvíli trvalo, než jsem se plně zasoustředil na reprodukované monologické výpovědi a přijal to, že obrazivostí se bude šetřit a že jen málokdy překročí tu více a tu méně povedenou ilustraci.

Pravdou možná je, že úvodní odvázaný výstup Johany Matouškové sliboval větší tempo a zábavnost, než jak se pak odvíjel zbytek večera. Což však není míněno jako výtka onoho „usedlejšího“ (jakkoli svým obsahem i stylem vyprávění stále dost bizarního) zbytku. Řečeno jinak: k jádru výpovědi nejen o fenoménu Discoland a (ne)dědictví „devadesátek“ ale i o paměti a mechanizmu rozvzpomínání vede cesta, jež diváka nutí přijmout pomyslná pravidla hry a nevnímat jen zábavný povrch. Odmění se mu skvostnými monology, řadou kuriózních detailů a nakonec i tím, co je na můj osobní vkus možná trochu zbytečně „podtrženo“ dlouhou závěrečnou citací z Máje a co u mne zafungovalo v spíše v přepólované variaci: velkým úsměvem na tváří a lehkým v srdci žalem.

foto KIVA

p.s.: mezi premiérovými diváky byli respondenti, z jejichž výpovědí je Discoland sestaven.  Nutno tedy poznamenat, že DJ, postava Johany Matouškové, usazená ode mne jen ob sedadlo je v reálu stejně „ujetá“ jako v hereččině podání. Ne-li více. To jen pro případ, že by má slova výše vyzněla až příliš jako odsudek.

 

více zde