Dubský: Festival Regiony (pondělí 27.6.)

Ruka je osamělý lovec (A Studio Rubín)
Zkrocení zlé ženy (Divadlo pod Palmovkou)

Zkrocení zlé ženy
Každý režisér, který se v dnešní době pustí do „Zkrocenky“ se zákonitě ocitá před otázkou, jak tuhle Shakespearovu komedii inscenovat, aby byla vtipná a zároveň nepůsobila nepatřičně. Michal Lang se rozhodl svěřit všechny role mužům, což má nepopiratelný komický efekt a navíc i jistou logiku v podobě odkazu na dobu vzniku hry, kdy bylo čistě mužské obsazení běžné.

Celou dobu se mi ale nechtělo věřit, že by se Lang k tomuto postupu uchýlil jen pro těch pár travesti vtipů. Nakonec se ukázalo, že koncepce má hlubší význam a vede k pointě, která divákům zpětně dává do rukou interpretační klíč. Muži si zkrátka hrají na to, jak by podle nich takové „krocení“ ženy mohlo vypadat.

Inscenace je to svižná, řekl bych i divácky vděčná, jen se dost tlačí na pilu. Ne vždy se režisérovi daří odhadnout hranici, kdy je scéna ještě vtipná a kdy už jen laciná. Na druhou stranu to vyrovnají některé vysloveně povedené nápady – vyčnívá hlavně instruktáž k domácím pracem, kterou Kateřině (Jaroslav Blažek) dává její manžel Petruccio (Ondřej Veselý) v nápodobě Mercuryho videoklipu k písni I Want to Break Free. Herci se do svých rolí pokládají s vervou a smyslem pro nadsázku, kromě ústřední dvojice lze zmínit ještě Adama Vaculu jako barbínovskou Biancu či na malém prostoru excelujícího Radka Valentu v roli Vincentia.


Ruka je osamělý lovec
Režisér Ondřej Štefaňák v rozhovoru pro festivalový časopis Hadrián říkal, že na inscenaci Ruka je osamělý lovec vychází dva typy recenzí, přičemž ty, které o inscenaci tvrdí, že není dobrá, píší vesměs bílí heterosexuální muži. Budiž, může si tedy přidat další čárku potvrzující tuto hypotézu.

Švýcarská autorka Katja Brunner je zručná dramatička, umí si hrát se slovem a vytváří v tomto postdramatickém textu celou řadu dráždivých asociací. K čemu ale všechna jazyková ekvilibristika, když je na mnoha místech zcela zatlačená do defenzivy plakátovostí a agitačním tónem. Přitom hra je nejsilnější právě v okamžicích, kdy se snaží pochopit a ne šokovat. Příkladem může být vyprávění o osmileté holčičce, která o svých narozeninách čeká na autobusové zastávce, až ji někdo vyzvedne, zatímco se její matka doma rozhodla spáchat sebevraždu. Bohužel jsou takovéto křehké části střídány scénami, jejichž urputná snaha šokovat naturalistickým popisem vyznívá směšně.

Že inscenace míří poněkud mimo, se ukazuje ve scéně, kdy jedna z hereček dělá anketu v publiku, zda se ženy mohou účastnit politického a ekonomického života země. Dostává pochopitelně kladnou odpověď, pokouší se proto vmanipulovat obecenstvo do „správné“ odpovědi skandováním, ale ani tady nakonec jasné „NE“ neuslyší.

Trojice interpretek Anita Krausová, Tereza Hofová a Magdalena Kuntová naštěstí svým nadhledem a citem pro nadsázku brání tomu, aby inscenace vyzněla jen jako agitka. Za asi nejlepší scénu považuji svatební ceremoniál těsně před koncem představení, po němž následuje tanec nevěsty a ženicha, u něhož jim vilně se vlnící smrtka v podání Kuntové zpívá romantický song Bryana Adamse (Everything I Do) I Do It For You. Škoda, že po tomhle výstupu představení nekončí, ale dvěma zbytnými scénami posune laťku zase o něco dolů.

LUKÁŠ DUBSKÝ

Festivalové stránky zde
Foto Patrik Borecký a Lenka Glisníková