Dubský: Festival Regiony (neděle 26.6.)

Divadlo Polárka Brno: Proces
Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Tři sestry

Proces
Ve Studiu Beseda se představilo brněnské Divadlo Polárka s dramatizací Kafkova Procesu. Autor adaptace Vladimír Fanta a režisér Filip Nuckolls se nebojí do románové předlohy „říznout“ a vybrat z ní to, co považují za stěžejní pro svou inscenaci. Sledujeme tak zhuštěnou verzi co do počtu postav i situací.

Proces je v Polárce temnou groteskou, tento dojem posiluje klaunské líčení jednotlivých postav vyjma Josefa K., kterého Petr Hanák v kontrastu k okolnímu dění pojímá relativně civilně. Stěžejním tématem je boj jedince proti systému, kdy se počáteční nechápavost a naštvanost mění v otevřenou rebelii vůči byrokratickým pravidlům a jejich přijímání většinou společnosti.

Atmosféra je spíše snová než tíživá, že je to záměr tvůrců naznačuje už naddimenzovaná postel, která je středobodem jeviště a kolem níž se vše točí. V Polárce také otupili syrovost závěru Kafkova románu, když se zde vše vrací na začátek a dějový oblouk se zacykluje probuzením a zatčením Josefa K. Boj proti útlaku a nesvobodě nikdy nekončí.

Ačkoliv mi v tomhle pojetí Kafky chyběla bezvýchodnost a racionální neuchopitelnost, která je s jeho dílem spojována, je třeba říct, že pro cílové publikum, které tvoří hlavně středoškoláci, je tahle snadno srozumitelná verze ideálním řešením. Možná i někoho skutečně inspiruje k tomu si Proces přečíst.


Tři sestry
Dovedu si představit, že přijetí uherskohradišťských Tří sester se snadno může pohybovat od úplného odmítnutí až po nadšenou adoraci. Osobně jsem se naštěstí pohyboval spíše v druhé části tohoto spektra.

Režisér Michal Zetel zvolil při přípravě variace na Čechovovo drama neobvyklý přístup. Hercům nadhodil charaktery postav, motivace jejich jednání a základní dějovou linku. Pevného textu se tvůrci zbavili, některé části inscenace zafixovali během zkoušení, u jiných dochází k improvizacím i během repríz.

První dvě dějství sledujeme jevištní hemžení, pouze rámcový scénář má za následek, že postavy často mluví přes sebe, některé scény se odehrávají trochu mimo divácký radar. Celé to ale působí přirozeně a herci ze svých rolí nevypadávají, ani když zrovna nejsou středem pozornosti. Hlavně vedlejší charaktery jako Tuzenbach (Zdeněk Trčálek), Solený (Jiří Hejcman) nebo Nataša (Petra Staňková) jsou herecky podány ve výrazné nadsázce, nesklouzávají ale k lacinému podbízení se publiku. Lze-li při některých inscenacích Čechovových her mít pochyby, zda autor skutečně napsal komedie, jak sám tvrdil, slovácká verze nenechává diváka na pochybách. Mohlo by se zdát, že všechen ten situační a konverzační humor přehluší to, co je u Čechova schované mezi řádky. Ale herci dokáží i při dryáčnicky pojatých scénách zachovat tušený smutek, který se ukrývá v nitru postav.

Inscenační tým nejspíš usoudil, že improvizované hromadné scény by se mohly divákům okoukat, a tak druhá polovina představení hraného bez přestávky uhýbá jiným směrem. Třetí dějství je souborem krátkých monologů odhalujících vnitřní svět postav, přičemž každý z herců ke svému výstupu volí žánrově odlišné prostředky. Velice silně vyznívá hlavně podcast, v němž Máša (skvělá Pavlína Hejcmanová) dělá nemilosrdné interview sama se sebou. Hořkosměšnou atmosféru přesně vystihuje pěvecké vystoupení Iriny (Míma Krajčová), v němž s pomocí looperu vyzpívá svou beznaděj. Snad jen asijská divadelní technika kjógen v podání Soleného už vyznívá spíš jako parodie než snaha zachytit pocity postavy neobvyklým způsobem.

Celé poslední dějství pak herci přehrají ve zkratce a beze slov, přesto srozumitelně (řekl bych i pro diváka, který Tři sestry nezná). Je vlastně s podivem, jak přesně dokázali v Uherském Hradišti vyhmátnout to, co je na Čechovovi dodnes nejdráždivější, i když jeho text použili jen jako základní stavební kámen.

LUKÁŠ DUBSKÝ

Festivalové stránky zde
Foto Ivo Dvořák a Filip Fojtík