KALD DAMU: Lesem
ProFitArt Praha: Moetiv Caravan / Expedition Home
Divadlo Drak: Expedice: Má láska!
Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Tři sestry
Hvězdná Show + Vetřelec Včera jsem se rozplýval nad objevem v podobě La Compagnie Bakelité a dnes mohu ve chvalozpěvech na tuto skupinku s potěšením pokračovat, neboť došlo na další dva drobné kousky obdobného ražení. Ráno Hvězdná show, na závěr dne Vetřelec ve stanu před Drakem. Stejně jako včera se jednalo o nonverbální objektové divadlo jednoho herce (pokaždé jiného), a v obou případech přineslo ohňostroj invence servírovaný se soustředěním a zcela vážnou tváří. Pokud bych měl pro lepší představu hledat paralely, je to divadlo nacházející se kdesi na pomezí miniaturizované Handy Gote a surového hračičkářství Buchet a loutek, ovšem podané s výtvarnou preciznosti a svéráznou poetičností loutkových kreací Roberta Smolíka.
V prvním případ jde o výcvik kosmonauta a následný let na Měsíc, předvedený se spoustou absurdních detailů, s raketou vyrobenou z megafonu a konzervy. Nakonec se objeví i „živáček“, navlečený do nafukovacího skafandru a s velkou skleněnou čočkou místo obličejového průzoru. Kosmonauta hrál Alan Floch (v režii zakladatele a šéfa souboru Oliviera Rannou). Večer se stejně jako v sobotu představil Rannou, a při vší úctě k jeho kolegovi bylo patrné, že opravdovou hvězdou souboru je právě on. Coby podivné frankensteinovské monstrum rozehrál invazi ufounů na Zemi (nakonec úspěšnou) přičemž předvedl další ohňostroj překvapivých nápadů, od čarování se světem uzavřeným v obyčejném kufříku, až po odpálení jednoho z útočících mimozemšťanů (vypadal jako pohybující se barevné želé) pomocí petardy a následný zdrcující odvetný útok provedený prostřednictvím spreje s rychle tuhnoucí těsnící pěnou. Ale nápadů a drobných vtipů nabídl Vetřelec tolik, že by bylo vyčerpávající je popisovat. Pokud jste festivalovými dramaturgy, jméno si dobře zapamatujte, pokud jste diváky, pátrejte po něm ve festivalových programech.
Tři sestry Na hlavní večerní představení jsem šel s jistým podezřením (improvizovat v čechovovských situacích, co je to za nápad?) a bylo z toho příjemné překvapení. I když především v prvních dvou dějstvích, která staví na tom, že účinkující volně domýšlejí důvěrně známé situace, přičemž jednají v intencích původních postav. Vyjde z toho cosi místy se blížícího až karikatuře, je ale zřejmé, že herci mají své postavy velmi dobře načtené a jakkoli zdůrazňují kontury, spolehlivě drží logiku dění. Sympatické je i to, že až na výjimky nesklouzávají k divácky vděčnému lacinému vtipkování (a že to musí zatraceně silné lákadlo).
Ve druhé polovině, kdy inscenátoři původní princip opouštějí, už to tak dobře nevychází. Třetí dějství - de facto sestávající z různorodých sól jednotlivých postav - je poněkud nevyrovnané a roztříštěné, baletní závěr vyznívá násilně (zhruba v duchu „už nevíme, co bychom si ještě vymysleli“). V každém případě se ale jedná o respektuhodný (a nesporně originální) pokus o nezvyklé pojetí klasického kusu, které dokáže obecně známou předlohu nasvítit jiným způsobem, než je obvyklé. Nápadně to vynikne v nabízejícím se srovnání se sobotní domácí Maryšou – v té se sice o ohranosti kusu přímo mluví, ale na nic extra objevného nakonec nedojde.
Další inscenace, které se konaly v Draku a blízkém okolí mě už tak moc nenadchly. Studenti KALDu nabídli ve Studiu Draku bylinkářsko-poetickou podívanou Lesem, jenže představení bohužel nenaplnilo ani ta nejzákladnější profesionální kritéria (třeba to, že by účinkující měli umět alespoň trochu mluvit). Je s podivem, že na DAMU vznikají kusy, které by neobstály ani mezi amatéry, a dvojnásob s podivem, že když už vzniknou, dostanou se na prestižní festival.
Velké naděje vzbuzoval liberecko-jičínský výsadek do Draku. Filip Homola (scénář a režie) a Robert Smolík (scénografie) přišli s inscenací Expedice: Má láska!, představující další variaci příběhu polárníků pokoušejících se přežít po ztroskotání na drsném severu. Tohle téma české divadelníky láká (Jiří Havelka v Minoru přišel nedávno s něčím hodně podobným), ale ani tentokrát nebyl výsledek zrovna přesvědčivý, představení chyběl tah, nebylo tak úplně jasné o čem a proč se vlastně hraje – a když došlo na pointu v podobě melodramatické tečky se srdcem dívky pohřbeným v rakvi dávné lásky, nevyznělo to nijak zvlášť silně, spíš svévolně a nepřipraveně.
A konečně Moetiv Caravan / Expedition Home, další drobnička, určená pouze pro osm diváků (nás se ovšem na pohovku dovnitř karavanu nacpalo deset, včetně tří dětí). Dominika Špalková a Barbora Ungerová si posílají zprávy z pomyslné cesty, vytahují nejrůznější předměty ze šuplíčků a nenápadně připomínají, že návrat domů je na cestování to nejlepší. Bylo to poetické a vlídné, ale málo platné: na divadlo tohoto typu se cítím přece jen trochu moc otrlý, malé děti (a některé citlivější kolegyně) si to v karavanu užily podstatně víc.
foto Filip Fojtík
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO v úterý 28. 6. po třetí hodině
Festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme