Dubský: Festival Divadlo (pátek 16.9.)

Její pastorkyňa (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)
Králičí nora (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Povídky z Vídeňského lesa (Valstybinis jaunimo teatras, Vilnius)

Její pastorkyňa Páteční festivalový den se tematicky nesl v poněkud pochmurném duchu. Ve všech představeních, které jsem zhlédl, byla důležitým (ne-li stěžejním) motivem smrt dítěte. Slovácké divadlo Uherské Hradiště uvedlo v Alfě českou klasiku Její pastorkyňa ve výrazné úpravě dramaturgyně Markéty Špetíkové a režiséra Michala Zetela, která zbavila drama Gabriely Preissové folklorních motivů i některých dějových odboček.

Autorka výpravy Eva Jiřikovská udělala středobodem scény skleník, jenž tu symbolizuje nejen práci na poli, ale hlavně dusivou atmosféru, v níž dostávají volný průchod ty nejhorší lidské vlastnosti. Herec Pavel Šupina převedl jazyk dramatu do současné bánovštiny, režijní pojetí klade důraz na dodnes srozumitelné motivace postav. Je to především snaha rozhodovat za druhé, sobeckost v mezilidských vztazích a diktát předem daných pravidel, jež jsou uplatňovány i na jedince, kteří se odlišují a nenaplňují dobové předpoklady „správného“ způsobu života.

Ženy jsou v této inscenaci hybatelkami děje a také mnohem vyzrálejšími osobnostmi než muži. Petra Staňková je Jenůfou toužící a energickou, ovšem uvězněnou v soukolí silnějších hráčů, kteří ji využívají pro své cíle. Výtečná Jitka Hlaváčová hraje Kostelničku jako ženu, která si své reputace cení víc než lidského života, svůj krutý čin si ale nakonec před svědomím neobhájí. Števa je v podání Pavla Šupiny floutek ničící vztahy v domnění, že je mu „hezká tvářička“ zárukou šťastného života. Laca Františka Maňáka je slabochem, jehož majetnická láska stojí na počátku celé rodinné tragédie.

Psal jsem to už po zhlédnutí Tří sester, ale musím se opakovat – uherskohradišťský přístup ke klasickým látkám by mohl být pro ostatní divadla inspirací.


Králičí nora Domácí soubor představil komorní konverzačku, která se hrála na Broadwayi a dočkala se i filmového zpracování. Jedná se o rodinné drama v těch nejlepších tradicích anglosaské a americké dramatiky. David Lindsay-Abaire umí napsat poutavé dialogy i vyhmátnout nosné téma, které se točí kolem manželského páru, jenž se musí smířit se ztrátou čtyřletého syna.

Z takového námětu by se snadno mohlo stát jedno dlouhé slzavé údolí, což naštěstí není případ této hry, která netlačí na city a obsahuje i nemalou porci osvobozujícího jemného humoru. Ostatně už autor doporučuje slzami šetřit a režisér Adam Doležal se jeho instrukcí drží. Na Malé scéně soustředil svou pozornost na herce, kterým se daří vytvořit uvěřitelné a živoucí postavy. Jana Ondrušková i Martin Stránský se obejdou bez velkých gest a sentimentu, zármutek a osamělost jejich postav je přesto pro diváka jasně čitelná. S prostořekou sestrou hlavní hrdinky si skvěle poradila Klára Kuchinková, která svou přirozeností „rozsvítí“ každou scénu.

Lehce upadající tempo ve druhé části nic nemění na tom, že se v téhle české premiéře povedlo plzeňské dramaturgii najít opravdu podařené komorní drama.


Povídky z Vídeňského lesa Hra Ödöna von Horvátha se pro litevské divadelníky stala pouze odrazovým můstkem, konečná textová podoba vznikala fixováním hereckých improvizací. Oním Vídeňským lesem je v jejich podání bývalá tělocvična, nyní sál, v němž se konají svatební i pohřební hostiny a jehož plesnivé, narůžovo natřené zdi a vyboulené parkety signalizují rozklad. Děj je zasazen do současného litevského kontextu, v němž se mísí deziluze z postkomunistické éry a generační střet o další směřování státu.

Český divák to má v tomto ohledu obtížné, troufnu si říct, že jen málokdo má větší vhled do současných problémů litevské společnosti, hlavní záměry tvůrců tak lze spíše odhadovat. Přesto se v inscenaci nachází řada přenositelných prvků a scén, které by se klidně mohly odehrát v našem geografickém prostoru. Inscenace je koncipována jako sled několika setkání jedné široké rodiny, která zábavným způsobem odhalují vyprázdněnost slavnostních rituálů i cynické a citově sobecké jednání. Tak trochu v duchu hesla „ubavit se k smrti“, což evokuje nejen chování postav v podání výborně sehraného ansámblu, ale i soundtrack plný diskotékových hitů (zazní i ruská píseň jako vzpomínka bývalého agenta KGB na staré časy).

Inscenace režisérky Yanny Ross je politicky i sexuálně explicitní, jako pozvánka k návštěvě Litvy by sloužit nemohla. Tvůrčí tým je vůči svému národu dosti tvrdý, nebere si servítky v pojmenování slabých stránek i celospolečenského marasmu. Dělá to divadelně poutavým, i když místy trochu zdlouhavým způsobem.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde