Mikulka: Já, kimči (Alfred ve dvoře)

Krátce o eliminaci diskomfortu

Petra Hůlová se sice v posledních letech na divadle angažuje docela intenzivně, tentokrát je však i ústřední performerkou. Za podpory projekce Jiřího Havlíčka a ve zvukovém designu Petra Vrby (a za supervize Johany Ožvold) necelou hodinu vypráví o tom, jak s přáteli připravuje korejské fermentované zelí kimči - a vyklube se z toho groteskní metafora poněkud zmatené české společnosti po roce 1989. Vyhlíží to sice jako poněkud kuriózní nápad, výsledkem je však inscenace až překvapivě silná. 

Hůlová představuje mezi českými literáty sympatickou výjimku: soustavně se zajímá se o „politiku“ nebo obecněji řečeno o společenská témata, dokáže se však přitom držet mimo stádo. Když na to přijde, nebojí se být protivná a popichovat všechny strany, její komentáře (a konec konců i knihy) mívají daleko ke spořádanému opakování toho, co se „sluší říkat“ a co už bylo za spokojeného mručení příslušných bublin vyřčeno x‑krát.

Odrazilo se to i v Já, kimči. Zběsilý proud vyprávění, ve kterém se volně prolínají vzpomínky na devadesátá léta s poněkud úzkostným pohledem na postpandemickou a válečnou současnost, je současně zábavný, absurdně přepálený i znejišťující; téma se spíš otevírá, než že by došlo na definitivní soudy. Důležitou součástí je přitom i Hůlové autorský přednes, lehce vykloubená, záměrně školácká dikce, která vše soustavně ironizuje, pohrává si s názorovými i verbálními klišé a dodává tak sdělovaným bizarnostem další rozměr.

 

Divácký hit se z Já, kimči nejspíš nestane, za sebe ale zcela bez nadsázky tvrdím, že to bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního roku. Mimochodem: součástí představení byla i ochutnávka zmrzliny s příchutí kimči. Trochu zapáchala, ale nechutnala úplně špatně. Akorát, že výrazné a ne úplně příjemné pachuti v ústech vůbec nebylo snadné se zbavit.

O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 5. října po třetí hodině
více informací zde
foto Martin Špelda